Za hliněnou armádou II - Čínská vlaková doprava

Měli jsme takzvané "tvrdé lehátko", něco jako druhou třídu. Každé kupé sestávalo z šesti lehátek vybavených přikrývkou a polštářem, ale nemělo dveře, takže při chůzi chodbičkou jste mohli vidět, co se na kterém lůžku děje.

Čínské vlaky se mohou chlubit čtyřmi třídami. Nejlevnější a nejnepohodlnější je "tvrdé sedadlo", které tvoří prosté dřevěné lavice. Tady jezdí chudší obyvatelé čínského venkova, sedí na lavicích a na zemi a bez ustání konzumují mandarinky nebo loupají dýňová semena, aniž by se starali, kam slupky jejich hostiny padají. Takzvané "měkké sedadlo" používají hlavně lidé dojíždějící za kancelářskou prací do velkých měst. Má vypolstrovaná, měkká sedadla a stolky a za jízdy si lze zakoupit občerstvení.

Jak je asi už každému jasné, jako se dělí na dvě třídy místenky k sezení, tak se dělí i lůžka. Lístek do nejlepší třídy spacího vagónu stojí opravdu hromadu peněz a prodává se většinou bohatým obchodníkům. Zatímco náš vagón připomínal noclehárnu na kolejích, tady jde spíš o hotel. Na trase Peking - Šanghaj, nejlukrativnější trase v zemi, bývá tato třída ještě luxusnější. Do zahájení olympijských her v roce 2008 plánují Číňané připravit ještě luxusnější verzi, která by byla vlastně mnohahvězdičkovým hotelem na kolejích se satelitní televizí a internetem. Ale zpět k našemu vlaku.

Takže každé kupé má šest lůžek. Nejoblíbenější jsou lůžka uprostřed, ačkoliv nejlevnější je to horní. Protože nahoru se musí složitě lézt, zůstávají cestující buď nahoře (většina zahraničních turistů si na takové dlouhé přesuny přibalí knihu, do které se nahoře pohrouží), nebo se usadí na spodní lůžko, jehož majitel se jim v tom s různým úspěchem snaží zabránit. Možná jiná místa k sezení jsou totiž pro každé kupé pouze v průchozí části a jsou pouze dvě. Součástí vybavení je také termoska na horkou vodu, kterou si cestující chodí natočit do kotle v jednom z vagónů. Horká voda je jednou ze zvláštností čínské kultury a je také asi jedinou věcí, kterou tu dostanete, aniž byste museli zaplatit.

Sotva jsme se stačili rozkoukat, už tu byla průvodčí, mladá žena v uniformě, s velikými deskami, z nichž začala vytahovat malé kovové kartičky a měnit je s cestujícími za jejich lístky. Když došla k nám, dostali jsme i my výměnou za lístek z měkkého papíru kovovou destičku stejné velikosti s číslem a umístěním našeho lůžka. Těsně před příjezdem do cílové stanice nám pak naše lístky opět vrátila. Jak jsme se dozvěděli od spolucestujících, kteří po zjištění, že umíme čínsky, byli velmi ochotní zodpovědět naše otázky, tento systém nejen znesnadňuje život černým pasažérům, ale umožňuje i stoprocentní využití jízdenkové kapacity. Pokud třeba někdo vlak nestihl, může být jeho volné místo na další zastávce vlaku znovu prodáno a místo tak nezůstane nevyužité.

Z pozdějších cest vlakem vím, že zhruba do desíti se ve vagónech svítí a hraje hudba. My vyráželi poměrně pozdě večer, takže každý se po vyřízení formalit s lístkem snažil co nejrychleji umýt a uložit ke spánku. Pak světlo zhaslo a většina šla spát. Při noční cestě na toaletu jsem zjistila, že jednotlivé vagóny se zamykají, aby se předešlo krádežím. Ve srovnání s jinými způsoby dopravy nám ale vlak připadal poměrně bezpečný. Vedle zamčených dveří totiž v každém vagónu seděla průvodčí.

Ráno se poprvé objevil prodavač občerstvení. Jeho zboží zahrnovalo pivo i nealkoholické nápoje, ovoce, pečivo i teplé jídlo. Po něm přišla prodavačka novin, časopisů a map. Oba prošli kolem několikrát. Veškerý sortiment byl pochopitelně s nezanedbatelnou přirážkou, ale kdo se dostatečně nevybavil, neměl na vybranou.

Po nějaké době netrpělivého čekání jsme se odhodlali zeptat, kdy dorazíme do Si-anu. K našemu překvapení to mělo být až večer. Čekal nás tedy celý dlouhý den ve vlaku. Krátili jsme si ho hovorem s cestujícími, kteří byli vždy připraveni popovídat si a případně se i vyfotit s cizincem.

Když se den nachýlil k večeru, objevila se naše průvodčí a začala vracet lístky. Blížili jsme se k cíli. Když se začaly za oknem objevovat známky blížícího se velkoměsta, ozval se z reproduktoru, jenž na nás celý den chrlil slavné čínské hity, známý Valčík na rozloučenou. Posbírali jsme zavazadla a připravili se na vystupování. To už se objevilo nádraží s velkým nápisem Si-an.