Z Prahy do Londýna pro vodu
Ještě než začnou letní olympijské hry, jeden český sportovec plánuje podat mimořádný výkon. David Chrištof se rozhodl, že do dějiště her poběží. Chce tak upozornit na světový nedostatek nezávadné pitné vody.
David se původně věnoval horské cyklistice. Po přestěhování do amerického Michiganu ale vyměnil kolo za přespolní běh. Když mluvil o svém běhání na konferenci TEDx v Hradci Králové (video na konci článku), řadě posluchačů hned bleskla hlavou vzpomínka na film Forrest Gump. Srovnání se sice nabízí, ale rozdíl tu je. „On prostě jen tak běžel, zatímco já běžím přímo pro jeden specifický důvod, a to abych udělal osvětu o problému nezávadné pitné vody na světě. Zhruba 6000 lidí umírá každý den kvůli nedostatku dobré vody, což je přes dva miliony za rok,“ vysvětluje David Chrištof a pokračuje: „Druhý důvod, proč vlastně běhám, je, protože mě to baví. Je to dobrodružství a vždycky si říkám, kam můžu doběhnout, co můžu zase dneska zvládnout.“ Zvládnul tak třeba běh na 100 mil (160 km) za necelých 24 hodin.
Třicet maratonů za třicet dní
Vztah mezi běháním a pitnou vodou se začal utvářet na podzim roku 2006. David byl tehdy v Ohiu a dostal e-mailem nabídku nadace Blue Planet Run, která hledala účastníky štafetového běhu kolem světa. Přihlásil se, absolvoval dva pohovory a v únoru roku 2007 následoval telefonát: „Poběžíte kolem světa.“ David se tak dostal mezi běžce vybrané z více než tří set zájemců. „Bylo nás dvacet, asi z dvanácti zemí. Z toho bylo osm Američanů. A prostě jsme běželi, každý 16 km za den,“ vzpomíná na tříměsíční cestu z New Yorku do New Yorku přes 16 zemí. Na organizaci štafety se podílela agentura pořádající běh s olympijským ohněm.
S původní myšlenkou přišel Jin Zidell, zakladatel nadace. Jeho záměr upoutat pozornost na situaci s pitnou vodou se vydařil, akce skutečně zaujala veřejnost i světová média. To Davida inspirovalo k tomu, aby sám jednou něco takového uspořádal. Ale po svém, bez velkolepých prezentací. V roce 2010 se vrátil k cyklistice a přejel na kole Evropu. A když se pak po čtrnácti letech ve Spojených státech vrátil domů, napadlo ho přeběhnout celé území bývalého Československa. Pak si ale uvědomil, že se blíží olympiáda. „Podíval jsem se na mapu, jak je to daleko. Vydělil jsem si to za měsíc a bylo to zhruba 41 kilometrů,“ popisuje David Chrištof vznik plánu uběhnout za třicet dní třicet maratonů.
S kočárkem místo krosny
Běh z Prahy do Londýna si David přesně plánuje. Využívá k tomu také komunitu na Facebooku, kterou buduje od loňského léta. Věří, že si díky ní najde i ubytování u místních lidí po cestě. Na internetovou sociální síť bude také posílat své zážitky, fotky a videa. Potřebnou techniku bude mít v kočárku. „V tom žádné dítě samozřejmě nebude, v tom budou všechny moje věci. Když jdete na vandr, tak máte velkou krosnu. Já ji prostě vezmu, dám do toho vozejčku a ten potlačím,“ vysvětluje Chrištof s tím, že i když ho bude kočárek zpomalovat, je to lepší, než mít krosnu na zádech nebo se nechat doprovázet autem. Úplně sám ale nepoběží: „Snažím se, aby se mnou někdo běžel třeba jenom na pár dní. Už mám pár kamarádů, kteří se přidají tak na dva, na tři dny. Běžet bude tedy jenom jeden z nich, ostatní budou na kolech.“
Co bude na konci běhu, zatím neřeší. V jeho úsilí ho podporuje mezinárodní síť německých škol. Jedna je v Praze, další jsou po cestě a jedna je i v Londýně. Právě ta by mohla být cílem běhu. David s sebou totiž bude mít i vzkaz od dětí z pražské školy, který budou doplňovat žáci z dalších měst. „Tak tam chvilku pobudu a pak pojedu domů, no. Už nepoběžím,“ dodává David Chrištof s úsměvem.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
