Vztahy Čechů a Němců

9. červenec 2004

V českém pohraničí se toho času bojuje o minulost, a to dost urputně. Jedna bitva se konala nedávno na louce u Kvildy, kde se odhaloval pomníček věnovaný králům Šumavy. Stojí na něm dvě prosté věty: "Touto stezkou opouštěli svobodomyslní občané svou vlast po únoru 1948. Věnováno Čechům a Němcům, kteří je s nasazením života převáděli." Následuje totéž přeloženo do němčiny.

Slavnostní akt byl neokázalý, leč o pozdvižení se v kraji přesto postaral. A to hned z několika důvodů. Dvojjazyčnost nápisu a zmínka o Němcích popudila ty, kteří jsou dodnes přesvědčeni, že historie Němců v českém pohraničí, ač trvala skoro 1000 let, byla jakýmsi nespravedlivým omylem dějin, definitivně napraveným po II. světové válce. Mladší ročníky zase hloubaly nad tím, zda je správné oslavovat někoho, kdo si své tehdejší skutky nejspíš stejně nechal platit. Ti ještě o něco mladší, kteří se občas tváří, jako by sem spadli rovnou z Marsu, tomu nasazovali korunu pochybnostmi o motivech tehdejších uprchlíků. Jestli neutíkali z nějakých osobních důvodů. Třeba aby se vyhnuli placení alimentů.

Jen týden předtím se válčilo rovněž o pár kilometrů dál. Ovšem kvůli minulosti podstatně vzdálenější. V neděli, kdy se v Evropské unii volili europoslanci, vypravili se sousedé z Bavorského lesa na tradiční procesí na Dobrou vodu u Hartmanic. Tam totiž před téměř tisícem let zemřel poustevník Vintíř, který předtím založil klášter v bavorském Rinchnachu. Na místě jeho poustevny stála odjakživa kaplička, kam o svatodušních svátcích putovávala procesí z Čech i z Bavorska. Jest to tklivý, ba úchvatný pohled, jak se početní poutníci německého a českého jazyka shromažďují u Vintířovy skály a z plných hrdel pějí své zbožné písně k nebesům, napsal místní kronikář Wenzig.

Ten to ovšem napsal v roce 1860, teď už poutníci dopěli. Les, ve kterém byla Vintířova kaplička po roce 89 společnou iniciativou Čechů a Němců znovu postavena, totiž mezitím restituovala paní Eliška Hašková-Kulidžová, která se vrátila po dlouholeté emigraci ve Spojených státech na své rodinné sídlo na Šumavě. Němčina, byť by u Vintířovy kapličky zaznívala jenom jednou v roce, jí čím dál tím víc vadila. A jelikož rinchnašský farář nevyhověl jejímu naléhání, aby mši u kapličky sloužil v latině, protože latinskou liturgii neumí, a jelikož bavorským sousedům nevysvětlila, že v jejích uších zní jejich Guntherlied, tedy Vintířova píseň, jako pro ni vysoce nepříjemný Deutschlandlied, což je ovšem německá hymna, vzkázala jim letos přes advokáta, že tradiční nedělní pobožnost u Vintířovy skály jednoduše neschvaluje. Prý mohou, pokud chtějí, přijít už v sobotu na, samozřejmě českou, mši do kostela a na následné požehnání u kapličky. Jinak šmytec.

Starosta Hartmanic Jukl tvrdí, že se s tím prý asi nedá nic dělat. Kaplička, postavená za peníze německých sousedů, je sice veřejným majetkem, ale když původní majitelce vydávali les, ve kterém obnovená kaplička stojí, nikdo nemyslel na to, že by se měl veřejnosti k ní zajistit také volný přístup, včetně práva na akce pořádané ve veřejném zájmu. Kromě toho asi nikoho nenapadlo, že by distinguovaná dáma, která léta pracovala v oddělení protokolů v Bílém domě, mohla takto podlehnout svým netolerantním averzím. Možná ale, že v obrazu minulosti, který si nyní tak rázně probojovala, s ní řada jejích českých sousedů naopak souzní.

Z českých dějin znám jest Vintíř jako vyzvědač německého vojska za války císaře Jindřicha III. s knížetem Břetislavem, stojí koneckonců v Ottově slovníku naučném. Šumavském světci, který před tisíci lety prostředkoval v tehdejších konfliktech mezi Čechy a Němci a je pohřben v Břevnovském klášteře nadělili tento věcně neoprávněný kádrový posudek sice teprve obrozenci v 19. století, ale díky historickým románům z té doby lpí na jeho jménu stín podezření dodnes. Historická fakta jsou přitom jasná. Když se na začátku roku 1040 schylovalo k boji mezi Břetislavem a Jindřichem III., usiloval Vintíř v čele českého poselstva u německého krále o smír.

Po porážce bavorského vojska u Všerubského průsmyku intervenoval, aby se zbytky bojovníků mohly vrátit domů, ale dosáhl rovněž, aby poté odtáhlo z Čech i vojsko saského markraběte Ekkeharda. Dnešnímu chápání se Vintířova úloha jeví jako téměř nepochopitelná, protože kupodivu ho žádná ze stran nepovažovala za zrádce, podotýká k tomu historička Barbara Křemieňská. Zlatá slova. V muzeu v Kašperských horách byla Vintířova socha vystavena v 50. letech s popiskou, že se jedná o nejznámějšího a nejstaršího diverzanta na našem území. Podle slov doktora Vladimíra Horpeniaka, který vede muzeum dnes, to byla tenkrát asi jediná možnost, jak krásnou gotickou plastiku zpřístupnit veřejnosti. O pár kilometrů dál, v lese, za hranicemi vojenského pásma, to ovšem tenkrát vzali politruci doslova a památku na svatého Vintíře nechali vymazat dynamitem.

Dnes jsou metody války o minulost přece jen subtilnější. To ale nic nemění na faktu, že předsudky mají tuhé kořeny. Na česko-bavorském pomezí mají momentálně navrch.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.