Vztah politiků a médií

30. červenec 2003

V poslední době došlo k několika ostrým přestřelkám mezi hradními úředníky a novináři. Úředníci novinářům vyčítají věcné chyby, neprofesionalitu, přímou účast na politice, ale protože tak činí v době, kdy je hradní pán pod silnou palbou novinářů za své úlety, (připomeňme i zahraniční konflikt s novináři z Le Figaro ve Francii), jejich výčitky vyznívají nepřesvědčivě. Soudný čtenář si jen pomyslí: Jen chcete, aby se o vašem pánovi lépe psalo.

Chtění úředníků je na místě, ale způsob, jakým se změny domáhají, je usvědčuje o nepochopení role novináře v mediální demokracii, ke které dnes patříme.

V euroatlantické civilizaci se hovoří o nutnosti symbiózy mezi novináři a politiky. Politici nabízejí novinářům informace a novináři jim za to platí publicitou, která má však přesná pravidla. V německé televizi ZDF ve zpravodajství třeba o nikom nemůže být referováno déle, než minutu 30 vteřin, politik se musí pro zásadní rozhovor uvolnit na 90 minut, politici nesmějí psát komentáře do novin a komentovat sami sebe v televizi a tak dále. Proto mezi nimi bývá většinou vzájemný respekt či alespoň příměří

U nás je tomu zatím jinak. Novináři, pokud opomeneme anální výroky premiéra Zemana, které vypovídají více o destruovanosti jeho osobnosti než o novinářích, to dokazuje i starý citát z Václava Klause, když byl ještě předsedou vlády: novináři jsou největší nepřátelé lidstva. Rozhořčení některých českých politiků vyplývá z mylného přesvědčení, že média jsou od toho, aby jim sloužila. Naši politici vyžadují v médiích tolik místa, kolik sami sobě přisuzují moci.

Důvod nevraživosti vůči novinářům je tedy zřejmý. Kazí politikům předem připravený lesklý sebeobraz. Tento fakt jen dokazuje, že někteří z nich ještě nepřišli na to, že právě toto je jeden z nejvlastnějších úkolů novinářů intelektuálů, působit jako rušivý faktor ve společnosti a nechtějí přistoupit na to, že média tu jsou od toho, aby všechny činy politiků relativizovala, zpochybňovala a uváděla je do nečekaných kontextů a tím nutila i je k hlubší sebereflexi.

V tomto směru novináři skutečně politiku nepřímo dělají, ale to se jim nedá vyčítat. Spíš politikům se dá vyčítat, že si zakládají média jim blízká, viz Super, nebo se snaží s nimi uzavřít dohody, viz kdysi s Novou, nebo se snaží je ovlivňovat pomocí rad, viz ČT. Tyto snahy je usvědčují, že jejich život je jinde.

Jaký má tato jejich snaha důsledky? Na to odpověděl průzkum před rokem a půl, podle kterého bezmála polovina občanů má za to, že novináři prospívají demokracii. Patnáct procent si myslí, že škodí. Popularita novinářů je více než dvakrát vyšší než ústavních činitelů. Čtyři pětiny občanů se domnívají, že média popisují práci politiků lépe, než jaká je skutečnost. Přáli by si tedy, aby novináři byli ještě přísnější a kritičtější.

Profesor Karl-Hermann Flach v Příručce pro novináře napsal: demokracie určitě nikdy neutrpí škody kvůli přílišné kritičnosti médií, spíše utrpí kvůli nedostatečné kritičnosti médií a neschopnosti vedoucích politiků kritiku přijímat a zaobírat se jí.

Tak, jako se chová v současné době náš hradní pán, se ve staré Evropě v posledních letech choval jen německý kancléř Helmut Kohl. Většinu nejschopnějších německých novinářů z časopisů Der Spiegel a Die Zeit třeba nikdy nebral na palubu svého letadla, vyvolal válku s médii, a doplatil na ni stejně jako Straus v 60. letech, který musel odejít z vlády.

Taky by se dalo rozšířit výrok Milana Kundery: Román je pomstou na dějinách, jako noviny jsou pomstou na současnosti. Románem se lidé mstějí za odosobnění dějin, novinami za odosobnění politiky. Román připomíná lidské osudy, které se nevešly do výkladu vítězů. Noviny připomínají konkrétní zážitky lidí, které se nevejdou do oficiálního stranického obrazu současnosti.

<!-- <<< -->

Spustit audio