Vzpomínka na rok 1968

Rok 1968 byl významný v mnoha ohledech. Zaprvé se už dlouho vedla stále krvavější válka ve Vietnamu a ve Spojených státech se zvedla mohutná pacifistická vlna odporu proti jejímu pokračování. V jejím čele stál nejenom Martin Luther King, ale i celá řada známých osobností uměleckého a veřejného světa. To inspirovalo Vietkong k mohutné, téměř sebevražedné ofenzívě Tet, která se poprvé intenzivně objevila na televizních obrazovkách ve Spojených státech. Američané viděli, jak se jejich jednotky zoufale a chaoticky brání a jak Američané a Vietnamci v daleké neznámé zemi hromadně umírají. Vláda už pak nedokázala ovlivnit, jak se veřejnost má na tuto válku dívat a demonstrace proti válce ve Vietnamu se staly všudypřítomným jevem po celém světě.

Byly to nakonec demonstrace proti válkám vůbec, proti státnímu násilí ve společnostech, ale také demonstrace proti tzv. imperialismu a novodobému kolonialismu, za revoluční osvobození světa. Novými hrdiny se stali Ho Chi Min, vůdce vietnamských komunistů, kubánský revoluční vůdce Fidel Castro, Che Guevara, šiřitel revoluce v Jižní Americe nebo dokonce Mao Ce Tung, jenž ve své zemi tehdy organizoval tzv. kulturní revoluci.

Byla to doba velkého aktivismu studentů na většině univerzit nejen západního světa, ale i na některých místech komunistického světa. Studenti stávkovali proti establishmentu a požadovali větší svobody. Většinou, i když zdaleka ne všichni, to byli stoupenci Nové levice a také zakázaných věcí, jako například různých drog, především marihuany a LSD. Stávalo se zjevné, že se Západ začal morálně proměňovat, že v něm sice přibývalo svobod, kterých si lidé užívali, ale politicky se stal nestabilní. Nešlo totiž jen o politicky motivovaná rádoby revoluční protestní hnutí, ale o náhlou širší potřebu větších svobod.

Nebylo snad v Evropě vlády, která tehdy neměla problémy udržet ve vlastní zemi nejen zákon a pořádek, ale která neměla problémy se svou vlastní existencí.

Autor těchto řádků se tehdy jako student Filosofické fakulty v Praze pohyboval hlavně po Paříži a vdechoval ducha svobody a téměř absolutní nepřítomnost jakýchkoli zákazů a respektovaných předpisů. Také mě se zdálo srozumitelné varování z filmu Planeta opic: Nevěř nikomu nad třicet let. Na Rusko jsem se díval očima Doktora Živaga a v paměti mě utkvělo heslo Herberta Marcuse: Buďte realisté, žádejte nemožné. Politika, politické strany a jejich programy tehdy větší část lidí moc nezajímaly, byl to svět, od něhož bylo nejlepší se držet co nejdál. S požadovanou proměnou života neměly totiž politické strany nic společného. Mnoho z této atmosféry se pak objevilo později v Praze a způsobilo, že možná většině studentů byly požadavky na nějaký demokratický socialismus a obrodný proces ve vládnoucí komunistické straně lhostejné.

Hlavně šlo o to, mít vliv na univerzity, zavést například studentskou samosprávu, uvažovat svobodně, ne-ideologicky, vybírat si učitele, vyslovovat své názory. Pamatuji si, že když jsme po okupaci Prahy stávkovali na Filosofické fakultě, nedokázali jsme se snad na ničem shodnout, ale to nebylo podstatné. V roce 1968 totiž vznikla první globalizace, dlouho před dnešní hospodářskou a tržní globalizací, globální hnutí za dodržování občanských práv. Bylo chaotické, neorganizované a nikým neřízené, ale inspirovalo do budoucnosti. V tomto smyslu pak byla Charta 77 v rámci odkazu osmašedesátého roku.

Rok 1968 skončil špatně všude na světě. Sovětský svaz využil momentální slabosti západního světa a pomocí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy dostal na nejzápadnější hranici svého impéria sovětské vojáky. Pak mohl plánovat různé varianty agrese vůči západní Evropě v případě, že by ji opustily americké armády. Ve Spojených státech byl zvolen podivný Richard Nixon, jenž nakonec skončil vyhozením z úřadu. V roce 1968 zemřelo ve Vietnamu nejvíce amerických vojáků za celou dobu války, ale přes všechny tyto a další úspěchy vojenských sil a vojenských stratégů komunistického světa, se západní svět nezhroutil.

Postupně se vzpamatoval, vnitřně obnovil a zápas s komunismem pokračoval dál. Ducha svobody už nebylo možné úplně normalizovat. Přežil nejen v Cohn-Benditovi, velkém představiteli francouzské studentské revoluce a dnes vynikajícím poslanci Evropského parlamentu, ale také v Janu Pavlovi II. a nové generaci politických vůdců, jako byli Thatherová a Reagan, kteří pak dokázali Sovětský svaz přivést k nutnosti vzdát se svého impéria.

Pro Sovětský svaz byl rok 1968 začátek jeho rozkladu, ale na druhou stranu, porážky svobody v roce 1968 znamenaly ve svých důsledcích počátek rychle postupující mravní relativizace a skepse ve východoevropských zemích. Jejich důsledky pak pociťujeme dodnes. První ji prolomili Poláci, když založili autonomní odborový svaz Solidarita a donutili Sovětský svaz poprvé k rozhodnutí, že napříště už jeho armády nebudou v rámci impéria intervenovat, ale že se s krizemi musí vyrovnat domácí komunistické síly.

Ty to nejprve zkusily, ale nakonec stejně musely ustoupit. Ostatní východoevropské komunistické strany to už ani později nezkoušely a předaly u kulatých stolů politickou moc. Jenže ji předaly vesměs nepřipraveným a improvizujícím lidem, kteří sice 20 let po roce 1968 stále ještě toužili po svobodách a nebyli je nikdy ochotni vyměnit za výhody gulášového socialismu, ale náhle získanou moc nepochopili jako výzvu k dalšímu zápasu za svobody, ale jako dar - přičemž to opravdu dar byl -, kterého je třeba si bezstarostně užívat uprostřed údajně poražených, ale přitom majetkově zajištěných nomenklaturních komunistů.

V podstatě se tak prosadila idea kontinuity, jen je otázkou, zda s velkou touhou po svobodě roku 1968, nebo s potřebou všechno rychle po převratu zase normalizovat. Připomínáme-li si proto dnes rok 1968, měli bychom si hlavně připomínat jeho globálního ducha a nepitvat tolik jednotlivé historické události, protože v nich ho zcela jistě nenalezneme a jeho odkaz mineme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .