Vzpomínka na 3.prosinec 1952

Díky hrůznému režimu, na jehož nastolení v této zemi měl výrazný podíl právě Rudolf Slánský, jsem se od února 1948 po více než deset let potácel mezi různými komunistickými kriminály a pofiderní svobodou štvance, pro něhož byla někdy jistota vězení úlevou oproti paranoidnímu životu mezi jednotlivými zatčeními. Po jednom z takových zatčeních jsem byl odvezen do budovy Generálního štábu na Vítězném náměstí. Tam mě po celodenním výslechu nakonec předvedli k tmavovlasému muži za psacím stolem u okna. Ten se na mě jen dlouze podíval a pokynul mému referentovi, aby mě zase odvedl. Byl to obávaný náčelník takzvaného Obranného zpravodajství, čili OBZ, Bedřich Reicin. A podle toho, co jsem později vyslechl od některých zmlácených spoluvězňů, jsem mohl být šťastný, že moje setkání s tímto člověkem se obešlo takto beze slov a bez facek. Kdyby mi v té chvíli někdo řekl, že po čtyřech letech bude tento muž nedaleko ode mě věšen na šibenici týmž režimem, jemuž tak věrně sloužil, a že já budu moci ještě padesát let po jeho smrti o tom všem vyprávět do svobodného Českého rozhlasu, musel bych takového člověka prohlásit za zcela choromyslného.

Ale, jak už jsem řekl, i sama ta moje pomyslná účast na oné popravě stolení byla způsobena čirou náhodou. Asi dva dny předtím se mi totiž po celodenním nošením kýblů těžkého betonu do třetího patra jedné v bachařské stavbě Na Pankráci rozběhlo srdce na závratných sto šedesát tepů v minutě a přivolaný lékař mě poslal do vězeňské nemocnice. Právě v té chvíli bylo možné Na Pankráci pozorovat mimořádný ruch a bezpečnostní pohotovost. Jelikož jsme v té době kupodivu měli povolený přístup k Rudému právu, dovtípil jsem se, že to asi po zamítnutí žádosti o milost přivážejí z Ruzyně prominentní odsouzence k popravě. Předtím však bylo ještě zapotřebí splnit určité formality, včetně uskutečnění návštěv příbuzných v předvečer exekucí. Když tedy k nim onoho třetího prosince ráno došlo, byl už jsem asi dva dny ve vězeňské nemocnici na lůžku u okna, pod nímž stála jedna ze dvou pankráckých šibenic. Už před večerkou předchozího dne přiběhli několikrát dozorci a přesvědčovali se, že dvojitá okna s neprůhlednými skly jsou bezpečně a na zámek uzavřená, což ovšem bylo znamením pro nás, že se chystá Bartolomějská noc.

Asi od tří hodin ráno pak byla ta neprůhledná skla ozářena prudkými reflektory a i přes dvojí zvukovou izolaci jsme slyšeli šum většího počtu lidí tam dole. Čas od času se ovšem ozvaly ostřejší výkřiky, z nichž jeden jsem rozeznal docela zřetelně: Ať žije KSČ! Bylo to neuvěřitelné. Odsouzenec zde podle latinského rčení z dob Neronových, Morituri te salutant, vzdával poslední holt svým katům.

Ani takové výkřiky však napříště nebyly vítány. Takže byl vymyšlen zlepšovák. Při dalších popravách v příštích týdnech se odsouzencům přelepovala ústa náplastí. A ještě později se takzvané výkony trestu smrti Na Pankráci přenesly ze staromódních šibenic kamsi do podzemí nemocnice.

Již víckrát jsem zde řekl, že popravy Slánského a jeho společníků nelze brát jako trest za politické zločiny, jichž se skutečně dopustili. Pochybená polistopadová praxe se po uplynutí desítek let pokouší soudit za některé zločiny komunismu dost beznadějně jenom osoby dosud živé a vyvolává tak dojem, že i komunisté popravení svým vlastním režimem byli už odsouzeni. Není to pravda. Jejich oběšení teď před padesáti lety bylo stejně krutě protiprávní, jako poprava Milady Horákové dva roky předtím. Jejich skutečné zločiny, jimž se nakonec sami stali obětí, však dosud souzeny nebyly. V zájmu vyrovnání s komunistickou minulostí by takový spravedlivý verdikt měl být jednou vynesen, aby smrt na pankráckém popravišti třetího prosince 1952 nesmazávala opravdové zločiny tehdejších odsouzenců a nevyrovnávala i nesporné rozdíly v míře jejich zavinění.