Vzestup a pád malíře zlatého věku Španělska

00613681.jpeg

„Vyčiňte mi třeba do konspiračních teoretiků, ale je to jen náhoda, že se jméno Franciska Zurbarána objevuje až na konci seznamu knih o umění?“ Recenzent britského deníku Daily Telegraph připouští, že to souvisí s abecedním pořadím, ale namítá, že se v tom současně zračí pověst španělského malíře, která měla staletí daleko do slávy.

Zurbaránova vášnivá obrazotvornost zalidněná světci a mučedníky měla podnítit náboženskou víru, ale v převážně protestantských zemích severní Evropy se na ni hledělo s opovržením, protože působila příliš pobožně a katolicky. Ještě roku 1853 vybuchli čtenáři ve svých dopisech redakci Telegraphu hněvem, když londýnská Národní galerie koupila Zurbaránův obraz svatého Františka, který má v náručí lebku. Jeden z nich se ptal, proč má být v národní sbírce něco tak temného a odpudivého.

V současné multikulturní Británii je takový náboženský předsudek díky Bohu věcí minulosti a dílo Franciska Zurbarána je vnímáno z čistě uměleckého hlediska. A přece ani teď to není snadné. Jeho potemnělé obrazy měly viset ve velmi specifickém kontextu tichých andaluských kostelů osvětlených svícemi, ale Napoleonova armáda jich po vpádu do Španělska uloupila tolik, že je nyní můžeme skoro vždycky vidět někde jinde.

A proto patří dík bruselským kurátorům, kteří uspořádali po sedmadvaceti letech první Zurbaránovu výstavu za hranicemi Španělska. Instalace tone příhodně v téměř úplné tmě, a například v případě Krista na kříži z roku 1635 je výsledek nádherný. Ukřižování není v rozporu s dlouholetou tradicí hustě zalidněný, ale osamělý výjev, podaný natolik naturalisticky, aby přesvědčil věřícího na modlitbách, že se mu Kristus zjevil přímo před očima.

Pro Zurbarána je příznačné, že se ze strany osvětlený Ježíš vynořuje z černé nicoty. Za účinek šerosvitu by se nestyděl ani Hollywood, ale vzdělanější divák si vzpomene spíše na Caravaggia, který velmi ovlivnil španělské umění 17. století. Zurbaránův styl bývá označován jako vystupňovaný realismus, ale ten v jeho podání ukazuje běžné věci v nadpřirozeném světle. Jeho Agnus Dei je mrtvé jehňátko se svázanýma nohama, jehož rouno svítí bílou barvou, která ho zachraňuje z temnoty. Je to obraz Kristovy role jako obětního beránka.

Francisco de Zurbarán, Agnus Dei, 1635-40

Francisco Zurbarán, který se narodil roku 1598 ve vesnici Fuente de Cantos, pracoval ve stejné době jako velký španělský mistr Diego Velázquez. Ten se stal dvorním malířem královské rodiny v Madridu, zatímco Zurbarán odešel do Sevilly, kde přispíval k výzdobě mužských i ženských klášterů a jiných duchovních staveb.

Město v té době vzkvétalo jako celnice při cestách do Nového světa, a jako místo, kudy proudilo do Španělska nejen americké zlato a stříbro, ale bohužel i mor, jehož epidemie zabila v polovině 17. století šedesát tisíc lidí a polovinu obyvatel bohatého města.

Ještě před dovršením třicátého roku byl Zurbarán oslavován jako mistr ze Sevilly, a když se jen podíváme na jeho zátiší, rychle pochopíme proč. Věci každodenního života jsou nadány až nadpozemským půvabem. Příkladem jsou hrušky na stole v Domě nazaretském, jejichž kouzlo doznívá v divákovi ještě několik hodin.

Jedním z nejpozoruhodnějších Zurbaránových děl je svatý Lukáš jako malíř před Kristem na kříži, který vyvrací rozšířenou představu, že jeho malování hraje jen na jednu strunu. Umělec s paletou a štětci stojí před Krucifixem, protože evangelista Lukáš je oficiálně patronem malířů, ale muž na obraze má Zurbaránovy rysy. Je to svého druhu jeho vlastní podobizna, která nese poselství, že Kristus zemřel, aby vykoupil hříchy každého z nás, a tedy i malíře samotného.

Francisco de Zurbarán, Svatý Lukáš jako malíř před Kristem na kříži, 1630-39

Zurbarán dosáhl velmi rychlého úspěchu, a proto založil velkou dílnu, která mu pomáhala s jeho zakázkami. Někdy nás zarazí jeho nezdary, jako je krk ragbyového hráče na obraze svaté Uršuly a většina výtvorů, které měly nasytit trh v Novém světě. V takovém případě jsme v pokušení přičíst nepodařenou práci na vrub mistrových pomocníků.

Sám Zurbarán byl určitě odpovědný za nezdar své ojedinělé madridské zakázky, kdy měl namalovat řadu Herkulových skutků pro palác Buen Retiro. Jeho Herkules není antický hrdina, ale obyčejný muž nadaný neobyčejnou silou, který připomíná spíše prodavače klobás. A tak není divu, že se Zurbarán brzy vrátil do Sevilly.

Bruselská výstava ukazuje malířovo dílo staromódně v chronologickém pořádku a jen zřídka se povznese nad jeho výšiny a poklesky. Je to vlastně správné a chvályhodné, ale zcela v pozadí expozice zůstává fakt, že i Zurbaránův život byl strhujícím příkladem vzestupu a pádu. Roku 1650 postihl Sevillu prudký úpadek. Město a s ním i malíře zdrtil dýmějový mor, pokles cen stříbra a britské loďstvo, které zničilo atlantickou mořeplavbu.

Církev najednou utrácela to málo peněz, které jí zbyly, aby nakrmila chudé, a na krášlení kostelů se jich nedostávalo. A měnil se i umělecký styl. Vzorem byl nyní Bartolomé Esteban Murillo, a Zurbaránovy zoufalé pokusy ho následovat dopadaly tragicky. Jeho paleta i pojetí postav se zjemnily, ale výsledky byly neúnosně sentimentální. Kdysi veliký malíř upadl, ale na rozdíl od Krista ho nečekalo vzkříšení, takže zemřel bez peněz a zapomenutý.

Výstava Zurbarán - mistr zlatého věku Španělska je v bruselském Paláci krásných umění otevřena do 25. května 2014.

Zpracováno ze zahraničního tisku.