Vytipovat toho nejvhodnějšího

Není však zvykem takto postupovat při výběru kandidátů na funkce opravdu vysoké. Např. na funkci ministra, hlavy státu, šéfa centrální banky nebo generálního tajemníka OSN. Zde jsou totiž ve hře politické zájmy a konečný výběr je výslednicí jejich střetu. Svěřit věc expertům z oboru personalistiky? O to nikdo nestojí. Také není jisto, zda by na to jejich metody stačily. Ale i v takových případech se vyplatí, mají-li ti, kdo rozhodují, alespoň jakousi elementární personalistickou, čili lidoznaleckou intuici.

Ta že je u nás často nedostatkovým zbožím, o tom je příkladů bezpočet. Těmi nejkřiklavějšími z nedávné doby jsou: loňský výběr kandidáta na funkci hlavy státu, letošní výběr evropského komisaře a opakované návrhy na funkci ústavního soudce. Všechny mají cosi společného. Pokaždé vzešly z jakési skupinové úvahy (anglicky se jí říká "group-think). V prvních dvou případech bylo uvažující skupinou nejvyšší grémium ČSSD, a v tom třetím prezident republiky a jeho nejužší tým. - Dalším společným znakem je fakt, že do výběru kandidáta podstatně zasáhl zájem příslušné skupiny. Zájem směřující k něčemu jinému, než je optimální výkon funkce, pro niž se hledal kandidát. - Je tu ještě třetí společný rys: diletantismus obou skupin, té "socdemácké" i té prezidentovy, která vyhledává budoucí ústavní soudce.

Nedostatek kompetence vedení ČSSD není třeba dokládat. Proces výběru se rozběhl na poslední chvíli, byl zkratkový, chaotický a skoupé komentáře, jimž se poté představitelé strany nemohli vyhnout, byly rozpačité a nevěrohodné. - Diletantství prezidenta a jeho družiny je méně zřejmé, protože výběrový proces je lépe utajován. Suverénní vystupování prezidenta republiky i jeho mládenců navíc sugeruje důvěřivým lidem, že je vše v pořádku. Ukazuje se, že nikoli. Několik návrhů, které pak Senátem neprošly, se týkalo lidí z okruhu expertů, který kolem sebe shromáždil sám prezident. Jiný z adeptů prozradil, nač se ho vyptávali prezidentovi lidé, když si ho chtěli proklepnout. Otázky se netýkaly odborné způsobilosti, ale jeho stranickopolitických postojů.

Smutně groteskní je osud posledního prezidentova kandidáta na funkci ústavního soudce. I senátní prověrka je skupinovou úvahou, ale senátní výbory a kluby jsou zřejmě svobodnější než prezidentův nejužší tým. Senátoři se uměli lépe vyptávat. A pan kandidát jim musel říci takové věci, že ho schválit prostě nemohli. - Ještě jedna okolnost vrhá stín na práci nejužšího prezidentova týmu. Dosud nedoporučil jediného kandidáta, který by byl soudcem z povolání. Poslání soudce je pro něj zřejmě neznámou pevninou, v níž se nedovede orientovat.

Zpět k oběma decizním skupinám. Jednou je nejvyšší grémium ČSSD, druhou prezident republiky a jeho družina. V rozhodnutích státnické povahy sledují obě užší zájem. Vedení ČSSD chce jimi řešit tč. neřešitelné vnitrostranické konflikty. Prezident republiky a jeho mládenci chtějí mít v Ústavním soudu "své lidi". - Škoda, že jedni ani druzí nevědí, že skupinová úvaha (group-think) má také svou patologii, jejíž výzkum má svou tradici. Když byla např. dodatečně zkoumána rozhodnutí štábů armády USA za 2. světové války, zjistilo se toto: v rozhodnutích, po nichž následoval válečný nezdar, vždycky převládl skupinový zájem, který nebyl totožný s válečnými cíli.

Vytipovat vhodného kandidáta na významnou funkci jistě není snadné. Není to však neřešitelný úkol. Takovým by byl, kdyby platilo, že tzv. "nejsou lidi". I to se stává, ale o případech, o nichž jsem v tomto příspěvku uvažoval, to neplatí. Ten úkol má však nepochybný morálně-psychologický rozměr. Týká se nejen kandidátů, ale i těch, kdo je vybírají a navrhují.