Výročí

A vskutku, před dvěma lety, někdy v září, tam přibyl tento zápis:

"Jedenáctého září unesli nějací teroristé čtyři dopravní letadla na amerických vnitrostátních linkách. Dvě se pak zabořila do Světového obchodního centra, jedno spadlo na Pentagon a to čtvrté, jak se později ukázalo, dík statečnosti pasažérů, kteří se postavili únoscům na odpor, se zřítilo dřív, než mohlo někde napáchat nějakou ještě strašnější škodu. Spadlo.

Poté, co jsem v Rádiu natočil nějaký komentář a odešel nahoru odevzdat skript, už jedno z těch unesených letadel o hořelo uvnitř severní věže Světového obchodního centra. Kolega Ondřej Konrád (a v tu chvíli se ještě nevědělo, že za pár minut přiletí další z unesených letadel a trefí jižní věž) koukal na CNN a řekl: "Tak takhle asi začíná konec světa."

Zatím nevím, ale zdá se, že byl dost blízko pravdy."

Konec zápisu.

Po dvou letech je zřejmé, že konec světa nenastal. Tedy - nenastala nějaká okamžitá a náhlá apokalypsa, k níž tehdy, před dvěma lety, zdá se nescházelo mnoho. Když srazím tyhle světoborné myšlenky pěkně k zemi a porozhlédnu se, co se proměnilo v českých měřítkách, soudím, že viditelného nic.

Na jednu stranu je to zjištění příznivé. Teroristům se nepodařilo nějak zásadně zasáhnout do našich tuzemských životů. Pravda, stát (a jeho příslušné orgány a instituce) musely za ty dva roky přehodnotit řadu svých postojů (či jak se pěkně po česku říká - "priorit") a investovat miliardy korun do zvýšené ostrahy objektů, do reorganizace armády, do činnosti policie, a tak dále.

Nepříznivé zjištění zaznamenávám v tom, že světodějné události, které následovaly v měsících po útoku na cíle v New Yorku, a mám tím na mysli jak rozmetání vlády Talibánu v Afghánistánu, tak útok proti režimu Saddama Husajna v Iráku, měly spíše než tmelící (což by se nabízelo), poměrně devastující účinek na českou politiku. V okamžicích, kdy se jednalo o to, jaký postoj zaujme Česká republika k vyostření globálních teroristických hrozeb, které však vycházejí z nemnoha konkrétních míst na planetě, se rozjel známý domácí kolotoč partikulárních denních politických střetnutí. Zejména útok proti režimu Saddáma Husajna dokázal českou politickou scénu postojově řádně rozpoltit. Česká republika jako celek nakonec sice jakž takž obstála před světem, za tu však cenu, že doma si, v podstatě protiamerickou rétorikou a protiamerickými postoji, polepšili všichni komunisté .

A ještě jedna, subtilnější záležitost. Tehdy, před dvěma lety, jako by se člověku zazdálo, že taková věc, takové tragické procitnutí z blažené ukolébanosti iluzorním pocitem bezpečí, a následné zamyšlení nad hodnotami, které nás jako lidi ustavují, pohne trochu i nějakou tou domácí duší. A zase soudě podle toho, že se (koukám-li tak kokem sebe, ať už v tramvaji, v metru, na silnicích, ve sdělovacích prostředcích, zkrátka všude) k sobě navzájem nijak lépe nechováme a nijak zvlášť ani nějaké zlepšování nevyžadujeme, jako by se tehdy, 11. září 2001 skoro nic, co by mělo na nás nějaký vliv, neudálo.

To, o čem mluvím, je - kromě těch výstavních případů vrahů obyčejných i těch třeba silničních - například zcela výmluvně demonstrováno jakousi naší národní a nekonečnou shovívavostí k tomu, čemu říkáme "neúcta k zákonům", "nevymáhání práva" a přitom je to, jak mi před pár dny v dopise, za který moc děkuji, připomněl pan Dalibor Povolný z Brna, cosi jiného. My totiž všichni trpíme, aby zde vládl nezákonný stav. Jde o čirou "nezákonnost poměrů", neboť jak jinak nazvat skutečnost, že veřejně označené kriminální živly (schválně nejmenuji, však všichni nějaké ty noviny čteme.) neustále vykonávaly vysoké státní a/či správní a/či vlivové funkce.

V tomto ohledu tedy ten vzpomínaný "konec světa", pravda, v našem měřítku a podomácku,probíhá neustále.