Vymáhání poplatků

Podstatou celé kauzy je otázka, proč se média více méně zastala neplatičů jako obětí byrokratické zvůle, místo toho, aby managementu veřejnoprávní televize přičetla k dobru aktivitu, která prospívá většině řádně platících koncesionářů. Polemika se způsobem, jak vymáhání dluhů probíhá, zcela zastínila důvod, proč se tak děje. Právníci precizně posuzují, zda bylo přípustné svěřit vymáhání dluhů externí firmě, zvolené údajně bez výběrového řízení. Široce je publikován fakt, že v síti na neplatiče uvízlo i několik desítek platičů. Pozdvižení nastalo kvůli nedostatečné ochraně osobních údajů, a asi největším skandálem se stal nápad poskytovat podrobné informace o povaze dluhu na telefonní lince zpoplatněné osmatřiceti korunami za minutu.

Pomineme-li ovšem péči médií o práva neplatičů, vymáhání dluhů je dobrou zprávou pro ty koncesionáře, kteří řádně platí. Už v prvních dnech po doručení výzvy dlužníkům uhradilo své závazky dvacet tisíc poplatníků. V duchu sporu, zda byla dříve slepice či vejce, se bude nadále diskutovat, zda platit, až když bude pořad koncesionáři vyhovovat, anebo zda je zkvalitnění programu podmíněno předchozími příjmy z poplatků. Přísností televize na neplatiče se nic nezmění ani na dilematu poslanců, zda navýšit poplatky, anebo povolený reklamní čas, tedy zda si znepřátelit voliče, anebo soukromé televize. Hysterie kolem pronásledování neplatičů je mimochodem dobrou záminkou nezvýšit ani poplatky, ani reklamu.