„Všichni zpívali českou hymnu a Hatikvu.“ Před 80 lety došlo k největší masové vraždě československých občanů
„A náhle jsem slyšel, jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj?, českou národní hymnu, a Hatikvu. Strašně mne to zdrtilo, to… co provádějí s mými krajany, a já jsem pochopil, že ani můj vlastní život už nemá cenu,“ vzpomínal člen osvětimského sonderkomanda Filip Müller na tragickou noc z 8. na 9. března 1944.
Nacisté tehdy v plynových komorách vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau zavraždili 3792 mužů, žen a dětí, obyvatel tzv. rodinného tábora terezínských Židů. V naprosté většině pocházeli z Čech a Moravy, byla to největší masová vražda československých občanů. Došlo k ní před osmdesáti lety.
Čtěte také
Co o té události víme? Co víme o rodinném táboře v Birkenau? Na tyto otázky se s pomocí pamětníků a archivních výpovědí snaží odpovědět Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus.
Předchozí část pojednávala o tom, jak rodinný tábor vznikl a jaké v něm panovaly podmínky (říkalo se mu rodinný, neboť do něj byli odvedeni všichni deportovaní včetně dětí). Druhá část je věnována výše zmíněné záhubě židovských vězňů ze dvou transportů, které do Birkenau přijely z Terezína v září 1943.
Víme, že „zářijoví lidé“ (jak členy těchto transportů označila přeživší a pozdější izraelská spisovatelka Ruth Bondyová) měli v dokumentech z dosud nejasných důvodů předepsanou šestiměsíční karanténní lhůtu, po níž mělo následovat „sonderbehandlung“ (zvláštní zacházení), což byl nacistický eufemismus pro vraždu z rozhodnutí státních orgánů, pro smrt v plynové komoře.
Vzpoura, k níž nedošlo
Filip Müller (1922–2013), pocházející ze Slovenska, vzpomínal, že na počátku března 1944, kdy karanténní lhůta „zářijovým lidem“ měla vypršet, náhodně narazil na dokument, který na stole zapomněl jeden z osvětimských SSmanů:
„Využil jsem situace, nakoukl do něj a – strnul jsem hrůzou nad tím, co jsem četl: krematorium se má připravit na sonderbehandlung českého rodinného tábora. Ráno tedy jakmile přišla denní směna, šel jsem za kápem Kamińským, který patřil k nejdůležitějším členům odbojové skupiny v sonderkomandu, a sdělil jsem mu tu zprávu. Řekl mi, že rovněž v sonderkomandu číslo dvě jsou v chodu přípravy. Že už rozpalují pece.“
Müller dál vypověděl, že ho Kamiński poslal za krajany. Měl jim říct, že pokud nepůjdou na smrt bez odporu, pokud se pokusí o vzpouru, členové sonderkomanda se k nim přidají a obrátí krematorium v trosky. Brzy na to byli „záříjoví lidé“ přemístněni z „familienlagru“ do sousedního karanténního tábora.
Němci jim řekli, že pojedou na práci do Heidebrecku. Zprávám o připravované vraždě lidé nechtěli věřit – a ke vzpouře, v jejímž čele měl podle představ odbojářů stanout charismatický vychovatel a vedoucí dětského bloku Fredy Hirsch, nakonec nedošlo. Hirsch zřejmě vzpouru odmítl kvůli dětem.
Čtěte také
Historik a přeživší Toman Brod (1929) říká: „Řada okolností v předvečer tragédie zřejmě zůstane navždy zahalena tajemstvím. Hirsch si údajně vzal hodinu na rozmyšlenou. Když se k němu jeho druzi vrátili, ležel na zemi v agónii. Neunesl odpovědnost (i odpovědnost za smrt dětí), kterou na něj vložili, a otrávil se.
Jiná výpověď líčí odlišné vyústění tohoto strašného dilematu. Jistí vlivní vězňové… prý naopak důvěřovali hitlerovským slibům a obávali se, že by jakýkoli „nepředložený“ čin mohl ohrozit klidný, spořádaný odjezd do vymyšleného pracovního tábora. Protože největší hrozbu v tomto směru viděli právě v možné Hirschově povstalecké aktivitě, usnesli se, že ho zneškodní – poslali k němu lékaře, jenž mu namísto uklidňujícího prostředku podal jed. Nejsem s to posoudit, která varianta odpovídá skutečnosti, a jsem si jist, že není ani nikdo, kdo by byl schopen tak učinit.“
Velká vražda během jedné noci
Nakolik by byla vzpoura reálná, je otázka, na niž zřejmě nelze dát odpověď. Jisté však je, že lidé ze zářijových transportů byli do poslední chvíle příslušníky SS ujišťováni, že odjedou na práci.
Čtěte také
Dostali balíčky s potravinami a museli napsat lístky známým a příbuzným v Terezíně. Večer 8. března 1944 začala ke karanténnímu táboru přijíždět nákladní auta.
Naloženi byli postupně všichni kromě pár desítek vězňů, kteří buď pracovali v nemocnici, nebo v ní byli jako pacienti, a několika dvojčat (pro své pokusy si je vybral SS lékař Josef Mengele). Automobily podle svědků zamířily nejdřív cestou ven z tábora, ale v poslední chvíli se otočily k plynovým komorám. Příslušníci SS se zřejmě snažili udržovat všechny do poslední chvíle v naději, že k tomu nejhoršímu přece jen nedojde.
O posledních chvílích 3792 lidí pak svědčili dva členové sonderkomanda: Salmen Gradowski (pocházel z Polska a Osvětim nepřežil, sepsal však zprávu, kterou zakopal do země v plechovce a našla se po osvobození) – a již citovaný Filip Müller:
Čtěte také
„Jakmile slezli z těch… z těch náklaďáků, vrhli se na ně esesáci. Když už byli ve svlékárně, stoupl jsem si za dveře, do zadních dveří té místnosti, odkud jsem mohl sledovat strašlivé scény, které se tam odehrávaly. Lidé, celí zakrvácení, teď už poznali, kam je zavedli, hleděli strnule… Zachvátilo je zoufalství. Děti se objímaly, dcery… tedy matky, rodiče, staří lidé, všichni plakali nad svým neštěstím. Najednou jsem spatřil, jak ze schodů scházejí nějací esesáčtí důstojníci, mezi nimi i lagerführer, velitel tábora Schwarzhuber, který se jim jen krátce předtím čestným slovem důstojníka SS zaručil, že… že je pouze přemisťují do Heidebrecku.
Pak jsem viděl, jak jeden člověk… jak lidi začali… jak začali křičet a volat: ‚Heidebreck byl podvod! Obelhali jste nás! Chceme pracovat! A stáli přitom tváří v tvář těm esesáckým katům. Jenže oni… oni se tvářili, jako by se jich to netýkalo. Rozhlíželi se jen tak kolem, ale najednou se dav pohnul, směrem k těm pacholkům… k těm esesáckým pacholkům, pravděpodobně aby jim ukázal, jak lhali. Vtom však přiskočily stráže… stráže se s holemi vrhly na ty lidi a zase jich řadu potloukly.“
Čtěte také
Vzápětí slyšel Filip Müller, který zvažoval, že si sám vezme život, zpěv české hymny a Hatikvy, pozdější hymny Izraele. Salmen Gradowski zmiňuje také zpěv Internacionály.
Po vyvraždění zářijového transportu fungoval rodinný tábor v Birkenau dál. A zbývající tisíce vězňů, kteří do něj byli deportováni z Terezína v prosinci 1944, žili v nepřetržité hrůze, že je po šesti měsících čeká stejný osud, jako jejich spoluvězně, přátele a příbuzné.
Dne 15. května 1944 odjel z Terezína transport s 2504 židovskými vězni, o den později odjel další transport s 2500 vězni a 18. května následoval třetí, stejně početný transport – všichni příchozí byli také odvedeni do rodinného tábora. Co se stalo dál? Více se dozvíte, pokud si poslechnete všechny tři díly z cyklu Století příběhů.
Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus
Jak z delšího názvu plyne, Století příběhů se bude opírat především o unikátní vzpomínky, které za téměř dvacet let zaznamenali dokumentaristé z archivu Paměť národa a také redaktoři Českého rozhlasu. Pořad se bude vysílat pětkrát do roka (vždy několik dílů v tematické sérii) a připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které rozhlasoví posluchači znají jako autory paměťového cyklu Příběhy 20. století (rovněž Český rozhlas Plus).
V čem se „speciál“ liší? Především by měl Příběhy 20. století rozvíjet, věnovat se podrobněji, na větším prostoru a živou formou určitým historickým fenoménům – není tedy zaměřen v první řadě na jeden lidský osud a jednu paměť, ale na události, které se odrazily v mnoha životech.
Století příběhů se bude soustředit na témata, která ukazují, co se ve 20. století české společnosti přihodilo, a přitom jsou mnohdy opomíjená, zapomínaná nebo je jejich převládající interpretace sporná. Autoři se také budou snažit ukázat, jak obtížné a často dobrodružné je mapování lidských osudů – a spolu se svými hosty zjišťovat, jak se minulost z doby nacismu či komunismu vztahuje k dnešku, co s námi udělala a co nám říká.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
