Všichni o mně vědí, že jsem feministka, říká Barbora Osvaldová

Barbora Osvaldová
Barbora Osvaldová
„Jsem feministka teoretik do té míry, že když se otec mých dětí u televize zeptá: Máme nějaké hroznové víno? Tak vyskočím a jdu mu pro něj do ledničky,“ říká host Barbory Tachecí, novinářka a vedoucí Katedry žurnalistiky na Institutu komunikačních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Barbora Osvaldová.

„Všichni o mně vědí, že jsem feministka. Třeba když je v nějakém letáku napsáno „studenti“, tak dodávám i „studentky“. Protože je potřeba, aby bylo jasné, že tam jsou. Je zajímavé, že je to až posledních třicet let. Pamatuju si, když jsme studovali my, říkali: oni ti kluci jsou takoví rozjívení. Jakoby tam děvčata vůbec neseděla. Automaticky se předpokládalo, že adepti budou muži. Je to i v médiích. Když se na to podíváte, tak šéfredaktorka v současné době kromě čestné výjimky Sabiny Slonkové není žádná. Maximálně v bulváru a většinou dostává na starosti takové věci, o kterých se předpokládá, že tomu ženy rozumějí, jakými je zdravotnictví, školství, zahrádka nebo vaření,“ pokračuje Barbora Osvaldová v tématu genderových stereotypů v české společnosti.


Novinářka Barbora Osvaldová se narodila v roce 1950 v Praze. Vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky. Působí jako vedoucí Katedry žurnalistiky na Institutu komunikačních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, předsedá Komisi pro etiku při Syndikátu novinářů České republiky a je autorkou řady odborných publikací. S podnikatelem Milanem Boehmem má dvě dcery, její sestrou je textařka Gábina Osvaldová.


Vychovala jsem obě dcery jako feministky, ovšem s určitými výhradami. Když v rodině dojde k nějakému technickému problému, zpravidla se obrátí na otce svých dětí.Barbora Osvaldová

Od sedmé třídy jsem chtěla být novinářka

K žurnalistice měla blízko díky profesi svého otce. „Některé děti nevědí, co chtějí. Od sedmé třídy jsem říkala, že chci být novinářka. Můj tatínek pracoval od roku 1945 jako novinář v Mladé frontě. A když nám o tom vyprávěl, vypadalo to jako velice tvůrčí povolání. Říkala jsem si, že by to pro mě bylo zajímavé. Na fakultu jsem šla navíc v roce 1968. Byla to úplně jiná doba. Měli jsme dva roky velice dobré pedagogy, které posléze vyhodili. Skutečně to bylo velmi tvůrčí a zajímavé období, takže to vypadalo nadějně.“

Místo uvolnění přišla normalizace a zastihla novinářku jako mladou absolventku. Když režim přitvrdil, Barbora Osvaldová se podobně jako jiní její kolegové novinařině nemohla naplno věnovat. „Psávala jsem do různých dětských časopisů. Snažila jsem se nějakým způsobem vyžít,“ komentuje.

Novinářská etika

Jako předsedkyně Komise pro etiku Syndikátu novinářů se Barbora Osvaldová setkává s porušením etiky v oblasti médií různého významu. „Problém etického kodexu je, že je závazný pro členy Syndikátu novinářů. Je celá řada novinářů, kteří nejsou jeho členy. Zejména v Praze. Mají dojem, že s průkazkou velkého média se na ně nevztahují záležitosti Syndikátu. Další věcí je, že velkých kauz, které pod Syndikát spadají, není mnoho. Ale jsou drobné kauzy, kdy to skřípe v menších obcích a lidé si na sebe navzájem stěžují,“ říká Barbora Osvaldová.

„Jsou redakce, které velmi vážně vezmou rozhodnutí a stanovisko Syndikátu. Například veřejnoprávní Česká televize, která velice korektně, kyž se na ni obrátíme, odpoví a někdy i problém řeší,. Některé redakce, které to nechají být. Ale je pravda, že daleko lepší zkušenosti máme s regionálními médii,“ dodává.

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s Barborou Osvaldovou >>