Všední život rodiny Nekvindovy

16. březen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Nekvinda v roce 1973

Jaký byl „všední“ či „běžný“ český život v letech 1948 až 1989? A dá se vůbec v obecnosti o něčem takovém mluvit? Nejspíš nikoli: Všední život se zkrátka odvíjí od konkrétních lidí, kteří jej žijí.

František Nekvinda, jemuž jsou věnovány nedělní Příběhy 20. Století, nebyl ani voják, ani politik, ani protikomunistický odbojář, nýbrž učitel, pocházející ze středostavovské rodiny. Jeho „běžný život“ určovaly dvě okolnosti: Dopad politiky KSČ a skutečnost, že se choval slušně, nezbaběle.

Nositel Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z rou 2009 se narodil roku 1941 v Proseči u Skutče. Rodiče měli malou hospodu, spíš výčep, a také „obchod koloniální a železem“. František si pamatuje, že: „otec, když zavřel v osm hodin krám, tak ještě obsluhoval do půlnoci u výčepu a ráno už se zase usmíval. A to ještě mezitím musel vyřídit objednávky a dělat účetnictví. Pochopitelně chodily kontroly z berního úřadu, takže to nebyl člověk, který by nepracoval. Naopak velice pracoval. Přesto mně soudruzi do posudku později napsali, že jsme žili z nezaslouženého zisku.“

Po únoru 1948 komunisté znárodnili Nekvindovým krám a otec musel nastoupit do uhelných skladů. František měl čtyři sourozence a otcův plat na obživu rodiny nestačil. Roku 1952 úřady obchod uzavřely, ale některé zboží si Někvindovi ponechali v domě. To se mnohem později (v roce 1959) stalo záminkou k trestnímu stíhání pro „spekulaci“ (šmelinu, úřední řečí „nedovolené podnikání“).

Po celá 50. léta ztrpčovala Státní bezpečnost a komunistický aparát život celé širší rodině, při jedné z četných domovních prohlídek otce odvezli. František vzpomíná: „Já jsem se snažil tatínka bránit. Chtěl jsem se s nimi prát, chtěl jsem je škrábat a kousat a maminka mě musela uklidňovat, že mě dají do polepšovny a tatínkovi tím uškodím.“

(Zleva) Rodiče pamětníka František a Božena, pan Vojtěch a teta a strýc z Nových Hradů, kteří byli v 50. letech odsouzeni - Josef a Aloisie

Nakonec pan Nekvinda starší, po letech manévrování a života v neustálých obavách a stresu, nemusel do vězení, soud ho „neshledal vinným“. KSČ se k němu zachovala „laskavě“ – jeho bratr s manželkou takové štěstí neměli, byli v kriminále dva roky: „Když se teta vrátila domů, poznal jsem ji jenom podle hlasu. Ona byla velmi hezká, ale to vrátil se člověk úplně zničený. Psychicky zlomený a nemocný.“

František Nekvinda se vyučil horníkem, neboť jako syn živnostníka se špatnými kádrovými materiály nesměl studovat, později si dodělal maturitu na večerní průmyslovce. Vojnu „odkroutil“ u „technického praporu“ – jednotky pro nespolehlivé občany, kterou KSČ zavedla po zrušení známých PTP.

Začal nejprve pracovat jako mistr odborné výchovy – a po dalším dálkovém studiu jako pedagog na „učňáku“ v Trstěnicích, kam odešel za manželkou Marií (oženil se roku 1963). Byl jediným nestraníkem v tamním učitelském sboru.

Po okupaci v srpnu 1968 nastoupil do školy nový ředitel, vyhodil osm zaměstnanců a mezi nimi jako jediného učitele také Františka Nekvindu, který nemínil vyjádřit souhlas se sovětskou „bratrskou pomocí“, nechtěl se stát kolaborantem.

Reklamí sáčky z obchodu Františka Nekvindy, otce pamětníka

Konaly se tehdy prověrky, zjišťující politické postoje: „Každý okusoval tužku a přemýšlel, co napsat. Já jsem napsal: ,Domnívám se, že dotazník sám se rovná kampani, která nemá v československém školství obdoby. Po dosavadních zkušenostech se domnívám, že dotazník nebude sloužit k objektivnímu posouzení odborných a morálních hodnot, ale pouze jako prostředek k eventuálním represáliím. Z tohoto důvodu žádám, aby moje nedůvěra k této kampani byla pochopena. Nezúčastňuji se.‘ Podepsal, odevzdal, a letěl jsem jako špinavý prádlo.“

František Nekvinda pak pracoval mnoho let jako dělník, z těžké životní situace mu pomohl až známý, který mu zařídil práci učitele tělesně postižených v Novém Bydžově. Později dostudoval, získal magisterský titul, vystřídal ještě několik škol, po roce 1989 se stal ředitelem školského úřadu ve Svitavách a pak inspektorem české školní inspekce.

autor: adr
Spustit audio