Všechny prezidentovy milosti

30. duben 2008

Pravomoc udílet milost odsouzeným náleželo odjakživa pouze panovníkům neomezeně vládnoucím nad životy svých poddaných. To bylo ovšem v době, kdy vláda pocházela od Boha, a o rozhodnutích panovníka se nediskutovalo. To, že tato feudální výsada přetrvala v naší Ústavě všechny její peripetie, přes období komunismu a znovunastolení demokracie, je trochu zvláštní.

Dokonce byla rozšířena i o pravomoc udělovat milost těm, kteří jsou teprve stíháni pro podezření ze spáchání nějakého trestného činu. Možná i díky těmto královským výsadám se úřad prezidenta těší u veřejnosti mimořádné autoritě a prezident si udržuje, zejména v porovnání s ostatními demokratickými institucemi, vysoce nadprůměrnou důvěryhodnost. To platilo vždy, ať už byly prezidentem tak protichůdné povahy a osobnosti jako Václav Havel a Václav Klaus. Prezident je prostě pro většinu z nás tatíček, který - ať udělá cokoliv - vždy dobře ví, proč to dělá.

Spravedlnost naproti tomu bývá - jak se s oblibou traduje - slepá. Soudce si řídí strohou literou zákona a drobné lidské detaily či pohnutky ho příliš nezajímají. Navíc naši soudci, jak sami říkají, spravedlnost ani nehledají. Jejich role podle nich spočívá ve výkladu zákona. To je princip takzvaně pozitivistického pojetí práva, které se u nás - na rozdíl od anglosaských zemí - vtlouká do hlav budoucích soudců již na vysoké škole.

Právě proto možná není úplně na škodu, že existuje autorita, která se může řídit jen obyčejným lidským smyslem pro spravedlnost a může nalézt pro čin a osobu odsouzeného i trochu lidského pochopení.

Panovník se samozřejmě může nad nějakým zločincem smilovat z nejrůznějších důvodů: lidských, zdravotních, kvůli příliš krutému trestu nebo vzhledem k zvlášť obtížné situaci odsouzeného. Panovník se ale může nad odsouzeným slitovat také proto, že mu je zcela obyčejně sympatický. Nakonec své rozhodnutí není povinen nijak zdůvodňovat.

Prezidentské milosti patří k tématům, o kterých se často - a ne vždy vůči jinak váženému panu prezidentovi zcela uctivě - diskutuje. To je jistě dobře, protože taková veřejná diskuse stále upřesňuje náš obecně sdílený smysl pro spravedlnost. Vzpomeňme, kolik emocí vzbuzovaly milosti udělané prezidentem Havlem. Nemuselo jít ani o cyklistu Šimůnka či disidentku Martu Chadimovou. Její případ byl navíc velmi kritizován z dalšího závažného důvodu, kterým bylo zastavení trestního stíhání - tedy její omilostnění - bez ohledu na to, zda jsme měli možnost se dozvědět, jestli ji soud uznal vinnou či ne. Právě proto nakonec Marta Chadimová trvala na pokračování trestního stíhání, byť by z něho vzešel jen výrok o vinně či nevině, bez reálného potrestání.

Když Václav Klaus usiloval o své první zvolení, sliboval, že bude institutu milosti používat jen ve zcela výjimečných případech. Bohužel to s tímto slibem dopadlo podobně jako se slibem o aktivním, leč ne aktivistickém prezidentovi. S postupem času se Václavu Klausovi udělování milostí opravdu zalíbilo. Nastoupený kurs pak výrazně akceleroval po jeho znovuzvolení.

Udělení milosti - lépe řečeno zastavení trestního stíhání - jihlavského podnikatele a sponzora ODS Zdeňka Kratochvíla je stejně problematickým počinem, jakým byla některá zastavení trestního stíhání udělená bývalým prezidentem Havlem. Připomeňme, že pan Kratochvíl byl obviněn ze zneužívání informací v obchodním styku a z další hospodářské trestné činnosti a že z toho, z čeho je obviněn, teď již nemůže být nikdy stíhán.

Především není zcela jasné, proč pan prezident tak spěchal. Důvodem udělení milosti je údajně špatný zdravotní stav, čímž je míněn psychický stav. Pan Kratochvíl je prý podle psychiatrů, jejichž vyjádření bylo přílohou žádosti o milost, v tak špatném stavu, že nesnese trestní stíhání. Ovšem ukazuje se, že řídit svou firmu, řídit auto a stýkat se s významnými návštěvami Jihlavy v pohodě zvládne.

Věrohodnost neposiluje ani dušování pana prezidenta, že nevěděl, že tento zámožný muž sponzoruje stranu, jíž je on čestným předsedou a že nevěděl, že se krátce před udělením milosti setkal s ministrem vnitra. Pan prezident prý dokonce ani neměl ponětí, že se s Zdeňkem Kratochvílem minimálně dvakrát potkal a byl s ním také vyfotografován.

Prezident samozřejmě nemusí důvody, které ho vedly k udělení milosti vysvětlovat. Přesto by ale bylo přece jen čestnější přiznat, že se v případě Zdeňka Kratochvíla pan prezident řídil svoji oblíbenou zásadou, totiž že je hodný na ty, kteří jsou hodní na něho. Možná bychom pro rozhodnutí pana prezidenta měli aspoň tolik lidského pochopení, kolik měl on pro pana Kratochvíla.

A i v tomto případě měla hlava státu s milostí počkat do doby, až soud vynese pravomocný rozsudek. Udělení milosti v průběhu trestního stíhání, navíc z tak problematických důvodů, rozhodně nepřispívá k tříbení našeho společného smyslu pro spravedlnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Jan Vávra
Spustit audio