Vražda političky

12. září 2003

Logo|foto:Český rozhlas

Kdyby švédská ministryně zahraničí Anna Lindhová nepodlehla zraněním, která jí při nákupu v obchodním domě způsobil zatím neznámý útočník, otázka, zda má švédské politiky provázet ochranka, by možná nakonec byla zodpovězena kladně. Populární politička ovšem zemřela a jejím kolegyním a kolegům zřejmě hrdost zabrání nechat se nyní hlídat. Tím by totiž nepřímo uznali, že od Anny Lindhové bylo hazardem, když odmítala bezpečnostní privilegia - ve snaze být co nejblíže lidem, které reprezentovala.

Pokud dosud ve Švédsku politici odmítali ochranku a různé bariéry jako "nešvédské", protože se cítili mezi svými spoluobčany bezpečně, nyní zřejmě ochranku odmítnou na protest proti tomu, že mezi svými spoluobčany bezpečni nejsou. Taková alespoň byla reakce politiků před sedmnácti lety po vraždě předsedy vlády Olafa Palmeho. Abychom pochopili, proč švédská ministryně bez bodyguardů nakupovala v obchodním domě a jezdila z ministerstva domů veřejnou dopravou, musíme si uvědomit, že ve Skandinávii si politik i jeho volič zakládají na vzájemné rovnosti, politik nestojí nad občanem a svůj mandát nevnímá jako právo rozhodovat o lidech, ale jako závazek pro ně pracovat.

I proto zřejmě seveřané téměř neznají korupci a v politice se daleko více než jinde v Evropě a ve světě angažují ženy. Ani sever Evropy ovšem není ušetřen rostoucího procenta lidí, kteří mají sklon k násilí, se kterým se denně setkávají ve vlivných médiích. Ohroženi těmito násilníky na životě jsou především lidé veřejně činní, které každý zná z televizní obrazovky, přičemž, jak vidno, nesejde na tom, zda se jedná o politika oblíbeného, anebo takového, který se přízni lidu netěší. Má cenu se za těchto okolností bránit ochrance? A co když ano?

autor: iho