Volby za první republiky

Prvního prezidenta volil rozšířený národní výbor složený pouze z Čechů a Slováků, který se přejmenoval na takzvané Revoluční národní shromáždění. Obsazení bylo dáno přibližně podle rozložení hlasů v posledních volbách v roce 1911. Slováci dokonce poslali své reprezentanty stranicky nerozdělené a protože Čechům šlo o každičký mandát, mezi slovenské poslance byla zařazena i Masarykova dcera Alice, ministr zahraničí Beneš a čtyři další Češi, označovaní za bojovníky za slovenskou věc.

Historická schůze začala v prostorách Českého zemského sněmu v pražské Sněmovní ulici, kde dnes zasedá Poslanecká sněmovna, čtrnáctého listopadu 1918 v jedenáct hodin , čtyřicet minut. Masaryk měl být zvolen prezidentem akorát v okamžiku, kdy budou pražské zvony odbíjet dvanáctou hodinu.

Bohužel v opojné náladě se poslanci nezdržovali nějakým hlasováním. Řečníkovy návrhy se schvalovaly jen výkřiky a potleskem. Hlasy nikdo nepočítal. Nejspíš díky tomu si nikdo nevšiml, že díky zpoždění vlaku v sále nebyli či zrovna přicházeli slovenští poslanci, takže není jisté, jestli vůbec? volili?. Rozhodně ale zatímco čeští poslanci na tomto zasedání mluvili zásadně o ?národu československém?, nově zvolený slovenský místopředseda Národního shromáždění evangelický kněz Metodej Bela, mluvil důsledně o národu slovenském.

Prvním kandidátem v řádných volbách sedmadvacátého května 1920, tento den se pak stal každých sedm let dnem volby prezidenta, v nichž prezidenta již volil řádný parlament, se opět stal z nutnosti T.G.Masaryk. Volba Masaryka se stala prestižní otázkou. Kromě vládní koalice se za Masaryka postavila i státoprávní opozice. Lidovci a luďáci svou nevoli dali najevo jen tím, že svou ochotu Masaryka volit sdělili až na poslední chvíli. Proti Masarykovi tedy stáli sociální demokraté a německé strany.

Důvod byl jednoduchý. Masaryk od samého začátku byl proti autonomii či odtržení pohraničních či vnitrozemských území, osídlených Němci. Tato situace vedla k tomu, že Masaryk měl jediného protikandidáta, a tím byl profesor a rektor pražské německé university, ?Eiserne Magnifizenz?, církevní historik ThDr. August Naegle. Volba se konala v jedenáct hodin dopoledne v bývalé německé pražské koncertní síni Rudolfinu, změněné v parlament. Schůze se zúčastnili poslanci i senátoři, z nichž bylo tři sta jedna Čechů a Slováků, sto devět Němců, třináct Maďarů.

Původně zamýšlený slavnostní ceremoniál se nevyvedl hlavně díky neobratnosti předsedajícího sociálního demokrata Tomáška, který hovořil pouze česky a ještě přitom překládal do češtiny německá křestní jména, což vzbudilo tenkrát značné pohoršení u cizích diplomatů: Nizozemců, Řeků a zejména britského vyslance sira George Clerka. Němci křičeli:Naši svobodu nám můžete vzít, nechte nám alespoň naše jména!

Volba dopadla následovně: ze čtyř set jedenácti platných hlasů bylo dvě stě osmdesát čtyři pro T.G.Masaryka, který byl právoplatně zvolen do čela státu. Šedesát jedna hlasů obdržel německý kandidát Naegle, to znamená všechny německé hlasy kromě sociálních demokratů. Prázdných lístků bylo šedesát a většinou pocházely od německých sociálních demokratů. Šest hlasů získali neoficiální kandidáti, čtyři z nich Leninův emisar v Čechách Alois Muna a dva Antonín Janoušek, který v červnu 1919 na necelý měsíc vytvořil Slovenskou republiku rad.

Sotva ale Masaryk dorazil do Rudolfina, aby složil slib, němečtí poslanci kromě rozpačitých sociálních demokratů opustili sál se slovy: ? Němečtí kolonisté a přistěhovalci opouštějí sněmovnu?. Mluvčí Rudolf Lodgman von Auen tím narážel na větu z prvního Masarykova poselství Národnímu shromáždění. Když T.G.Masaryk složil slib, politicky samorostlý slovenský kněz, poslanec ĺudové strany Ferdiš Juriga, v narážce na Masarykem podepsaný dokument USA třicátého května 1918 sliboval Slovákům v novém státě vlastní sněm, soudy a tak dále, na který Masaryk ?zapomněl?, zvolal: ?Ať žije Pittsburgská dohoda?!

V květnu roku 1927 byla asi v Československu nejklidnější situace a proto chystaná květnová volba proběhla standardním způsobem. T.G.Masaryk měl jediného vážného protikanditáta Antonína Švehlu, který ale od úmyslu kandidovat odstoupil se slovy:? Kdybych nyní kandidoval, tak by světová veřejnost ihned usoudila, že něco není u nás v pořádku?. Jediným oficiálním protikandidátem byl tedy komunista Václav Šturc.

V tajné volbě obdržel jen padesát čtyři hlasů. Masaryk dostal dvě stě sedmdesát čtyři hlasů. Prázdnými lístky se proti Masarykovi vyslovili nejen němečtí nacionalisté, ale i dvě vládní strany: Kramářovi národní demokraté a všichni Hlinkovi luďáci. I tato volba ale nebyla zcela klidná. Slavnostní atmosféru porušil vůdce autonomního zemědělského svazu Rusínů, poslanec Ivan Kurtyak, když hned po prezidentské přísaze zvolal:? Dejte Podkarpatské Rusi autonomii, neporušujte mírovou smlouvu ze Saint Germain?.

Podobně Slováci skandovali: ?Pittsburgh?. V roce 1934 už byla situace úplně jiná. V Německu byl u moci Hitler, Masaryk byl nemocný, měsíc před volbami ho postihla mozková mrtvice, Švehla zemřel, Beneš byl jako kandidát neprůchodný a proto se Masaryk ve svých čtyřiaosmdesáti letech, ač před tím už uvažoval o rezignaci, rozhodl kandidovat znovu. Koalice se ve změněné situaci sjednotila, takže při čtyř stech osmnácti odevzdaných hlasech byl zvolen třemi sty sedmadvaceti a komunista Klement Gottwald jich dostal jen třicet osm. Prázdných hlasovacích lístků bylo padesát tři a údajně patřily luďákům, Maďarům a členům Stříbrného Ligy.

Situace i po volbách byla složitá, skoro nikdo neviděl žádné řešení, někteří navrhovali Masarykovo doživotní prezidentství či volbu formální hlavy státu bez valných pravomocí. Pro pravici byl Beneš kandidátem socialistů a muž národně vlažný. Za této situace v sobotu čtrnáctého prosince 1935 prezident T.G.Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a nová prezidentská volba byla stanovena na osmnáctého prosince. Do této volby po značných politických tahanicích šel tehdy Beneš jako kandidát nenárodní, ba protinárodních socialistů včetně německých a komunistů.

Stříbrného Expres šestnáctého prosince měl titulek:? Kandidát katolických kruhů a svobodných zednářů?. Byla to trochu pravda, protože Beneš se stal prezidentem hlavně díky tomu, že se přidali Hlinkovci, kterým Beneš slíbil decentralizaci státu. Volba se konala ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Ze čtyř set čtyřiceti platných hlasů bylo tři sta čtyřicet pro Beneše a dvacet čtyři hlasů pro profesora Němce, který však osmnáctého svou kandidaturu po dohodě s agrárníky odvolal.