Volby v Maroku

Například Spojené státy poskytují marockému království roční hospodářskou pomoc ve výši v přepočtu asi 1,5 miliardy korun. Před třemi lety také vstoupila v platnost hospodářská smlouva mezi oběma zeměmi, která zajišťuje marockému zboží volný přístup na americký trh. Proč? Maroko je stát, který se dá označit za příklad relativně úspěšné islámské země, která je na poměrně úspěšné a poklidné cestě k demokracii a svobodě, a takových států mnoho není.

Také Evropská unie se činí, především Francie. Maroko ostatně bylo až do doby před 50 lety francouzským protektorátem. I dnes se však Paříž snaží mít v Maroku velké slovo, a to mimo jiné proto, že z této země, a hlavně přes tuto zemi do Francie proudí zástupy afrických uprchlíků.

Vraťme se však k aktuálním událostem, tedy posledním volbám. Ty se dají označit za relativní úspěch i neúspěch, záleží na úhlu pohledu. Především je třeba říci, že proběhly ve velmi spořádaném duchu a bez závažných prohřešků proti volebním pravidlům, což dosvědčilo i na 3000 mezinárodních pozorovatelů. Na druhou stranu k urnám přišlo jen asi 37 procent voličů, což vrhá na legitimitu hlasování, a vůbec společenskou důvěru ve volby špatné světlo. Je to vůbec nejmenší podíl voličů, který kdy v marockých dějinách k nějakému hlasování přišel.

Hlavní zprávou je asi fakt, že vítězem se nestala islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje, která se svým úspěchem najisto počítala. I když letos dostala více hlasů než při posledních volbách v roce 2002, umístila se až jako druhá, byť jen o pár hlasů. To vyvolalo v řadách islamistů velké rozladění, a také naznačování, že za jejich neúspěch mohou volební podvody.

Překvapivým vítězem se stala Strana nezávislosti, arabsky nazývaná Istiklál, jejíž popularita se před volbami zdála značně ohrožena. Je to jedna z nejstarších organizací v zemi, právě tato strana od roku 1943 prosazovala osamostatnění Maroka a jeho nezávislost na Francii. Istiklál vládla společně s dalšími dvěma stranami až do letošních voleb a celá koalice, tedy ještě Strana socialismu a pokroku a Socialistický svaz lidových sil má i po hlasování nadpoloviční většinu a pravděpodobně tedy bude vládnout i v příštím období. Předmětem debat je momentálně spíše osoba premiéra a nikoli složení koalice. Počítá se s tím, že dosavadní premiér bude nahrazen někým mladším, kdo bude energičtěji prosazovat reformy.

O tom, jak bude koalice složena, kdo se stane ministrem, a kdo premiérem, se však v Maroku zdaleka nerozhoduje jen u volebních uren a v parlamentu. Maroko, které je formálně konstituční monarchií, je ve skutečnosti spíše monarchií s parlamentními prvky. Největší moc má i přes mnohaleté reformy pořád ještě král, kterým je od roku 1999 Mohamed VI., relativně mladý a progresivní monarcha. Král sedí na všech zasedáních vlády a rozhoduje i o takových věcech, jako je stavba železnice nebo obsazení soudů.

Právě tento muž, který nosí čestný titul "Vůdce věřících", vyvolává naděje nejen u mnoha Maročanů, ale i v zahraničí. Maroko je totiž nejen země na okraji kontinentu, ale také země uprostřed velkého zápasu islamismu s demokracií - nebo tak alespoň věc vidí mnozí západní politici, ale pravděpodobně i sám Mohamed VI. A dělá vše proto, aby se jeho země nedostala do takové šlamastiky, jako Alžírsko, kde politicky a nábožensky motivované násilí dosahuje obrovských rozměrů, ale snaží se vyhnout i naprostému zadušení veřejného života a občanské společnosti, jak se to děje v některých jiných arabských monarchiích.

Jeho úkol je ovšem obtížný. I v Maroku prokazatelně roste podpora islamismu. V letošním roce zemi postihla série sedmi sebevražedných atentátů, kterou pravděpodobně provedli lidé napojení na Al Kajdu. Atentáty se odehrály v Casablance, což je velmi výmluvný případ. Ve čtyř-a-půlmilionovém městě žije půl milionu lidí ve slumech, které toto staré město obklopují.

Samotné Maroko je země, v němž každý šestý žije za méně než dva dolary za den. Je to země, kde bída, nezaměstnanost a korupce jsou denní realitou, a kde žijí miliony lidí, kteří neumějí pořádně číst a psát. I ve víkendových volbách musely zejména ženy volit jen podle obrázků, například růže, holuba nebo olejové lampy, nebo si sebou braly děti a vnoučata, aby jim přečetly, co je na volebním lístku. Konec konců téměř pětina lístků nemohla být kvůli špatnému vyplnění vůbec započítána.

Samo Maroko se také pořád ještě vyrovnává s dědictvím své vlastní minulosti. Zejména během osma-třicetileté vlády minulého krále, otce Mohameda VI., zmizely tisíce jeho odpůrců v tajných věznicích a utajených hrobech v poušti. Král byl státem, a stát měl kontrolu nad vším. I dnes někteří poddaní králi při audienci nelíbají ruku, ale nohu. Mohamedovy reformy tedy spočívají také tom, aby si společnost odvykla od totální kontroly, aniž by to ji samu ohrozilo.

Vítězství strany Istiklál v posledních volbách znamená, že Maroko bude i nadále udržovat relativně prozápadní kurs a bude se pokoušet o reformy. Jde o to, aby tyto změny nepostupovaly ani moc pomalu, ale ani příliš rychle.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .