Volby v Íránu

20. červen 2005

Letos je tomu právě dvacet let, co do čela Sovětského svazu nastoupil Michail Gorbačov. Prozíravější pozorovatelé socialistické skutečnosti už tehdy, v roce 1985 tušili, že i kdyby sympatický padesátník se skvrnou na čele myslel reformu socialistického systému opravdu vážně, svou činností nadvládu komunistické strany ukončí. A skutečně. Na rozpad utlačovatelských režimů v satelitních státech stačily čtyři roky, Sovětský svaz samotný se rozpadl za další dvě léta.

Zdánlivě by podobný mechanismus měl fungovat i jinde. Před osmi lety zvolili obyvatelé Íránu do funkce reformního prezidenta Chátamího. Západní novináři hned přispěchali s vhodným přirovnáním - z islámského duchovního byl najednou íránský Gorbačov. Chátamí se o reformy nedemokratického a neefektivního íránského systému opravdu snažil. Čekání západních pozorovatelů - a snad i mnoha Íránců - na lidovou vzpouru se nekonal. Chátamí po osmi letech z funkce odchází, a demokratická revoluce se zdá stejně daleko, jako v době, kdy nastupoval. Znamená to, že Íránci netouží po změnách? Nebo Chátamí nebyl skutečný reformátor? Jak už to v životě bývá, vše je o něco složitější.

V pátek se mohli Íránci opět po čtyřech letech rozhodnout, koho postaví do čela státu. Pravda, Rada strážců vyřadila více než tisíc kandidátů a zbylo jich na volebním lístku pouhých osm, ale určitá varieta možností tu opravdu byla. Pozornost západních novinářů se obracela k Mostafovi Moínovi, muži, který je oblíben u mládeže a je považován za reformistu. Ještě v pátek v noci ho označovali za horkého kandidáta. Po přepočítání hlasů se ukázalo, že skončil až pátý.

Překvapením, pro mnohé nepříjemným, byl velký úspěch konzervativního kandidáta Mahmúd Ahmadínedžád. Tento muž se před dvěma lety stal starostou Teheránu. Málo kdo ho při tom znal. Brzy se ukázalo, že patří ke konservativcům tvrdého jádra. Pomocí lidí z revolučních gard se především zaměřil na oklešťování všech svobod, které si obyvatelé v uplynulých letech vyvzdorovali. Zavíral teheránské fast-foody západního stylu a zaměstnance magistrátu nutil, aby nosili plnovousy a dlouhé rukávy. Do své dosavadní prezidentské kampaně nevložil téměř žádné prostředky - zatím se obešel s masivní podporou institucí a organizací spojených s tím nejkonzervativnějším výkladem politického islámu. Kandidát na třetím místě, reformista Mahdí Karrúbí, dokonce Ahmadínedžádovy lidi obvinil z volebních podvodů.

Proti Ahmadínedžádovi stojí dobře známé jméno. Nyní sedmdesátiletý Alí Akbar Hášemí Rafsandžání už stál v čele státu podvakrát v 90. letech, do nástupu dosavadního prezidenta Chátamího. Byl a i nadále je považován za konservativce. To je i není pravda. Právě za jeho funkčního období v 90. letech začaly první reformy. Je tedy, máme-li zůstat u sovětských přirovnání, jakýmsi Andropovem. Navíc patří mezi velmi pragmatické politiky, a to je možná důležitější, než jeho příslušnost ke konservativnímu táboru. Dal například jasně najevo, že má zájem o smírné řešení střetu kolem íránského jaderného programu, a že stojí o navázání styků se Spojenými státy. Jestliže je tedy možné dvakrát vstoupit do jedné řeky, pak může Rafsandžání sehrát opět pozitivní úlohu.

To vše samozřejmě platí za předpokladu, že Rafsandžání porazí Ahmadínedžáda v druhém kole, které se odehraje tento pátek. To je ale pravděpodobné. Má sice jen půl druhého procenta náskok, ale to je dáno tím, že se hlasy progresivních voličů rozkládaly mezi několik dalších kandidátů. V Íránu se navíc rozmáhá značná apatie. Mnozí mladí lidé jsou zklamaní osmiletým Chátamího obdobím a na politiku rezignovali. Střet opatrného pragmatika s ideologickým fanatikem by ale mohl vyburcovat masy lidí, kteří se nechtějí vrátit do osmdesátých let. Současný Írán má závažné hospodářské potíže a trápí ho nezaměstnanost. Před islámskou revolucí měl dvojnásobné HDP ve srovnání s Tureckem, dnes je tomu přesně naopak. Společnost se potýká s problémy, jako jsou drogy, prostituce a všeobecná skleslost. Země se dostala do izolace a postavení mezinárodního párii. Na nic z toho lidé jako Ahmadínedžád nedokázali vyřešit. Jestliže si tedy budou moci mladí lidé vybrat, pak určitě zvolí menší ze dvou zel a přijdou k volbám - lidé pod 30 let dnes tvoří asi dvě třetiny společnosti. Volit přitom v Íránu mohou i patnáctiletí.

Vraťme se na závěr zpátky k odcházejícímu prezidentu Chátamímu. Při srovnání s Gorbačovem se jeho bilance nezdá být tak dobrá. Nad společností - a dokonce i nad orgány společností volenými - i nadále vládnou duchovní a žádný rozpad systému se neuskutečnil. Během posledních let státní moc zastavila vydávání řady nepohodlných novin - a také zavřela mnoho politických aktivistů. I během letošní kampaně byli příznivci reformátorů biti a týráni lidmi spojenými s režimem.

Ale srovnání s rozpadem sovětského systému není úplně správná, statika íránského režimu a dynamika jeho vnitřních posunů je úplně jiná než v sovětském režimu. Během posledních osmi let se cosi ve společnosti změnilo. Pozorovatelé na místě upozorňují, že všichni kandidáti letošních voleb běžně používají slova jako svoboda a demokracie, ať už jimi myslí cokoli. V době, kdy Chátamí nastupoval do funkce, to byly výrazy, za které byl on a mnozí jiní reformátoři obvinováni z přisluhovačství západu. Dnes, jak se vyjádřil jeden íránský politický analytik, hovoří všichni Chátamího řečí.

Spustit audio