Vojenská solidarita

Co ruské armádě poněkud kazí oslavu, je ovšem skutečnost, že se slaví díky záchranářům britským. Jejich dálkově ovládaná ponorka Scorpio-45 rozstříhala v hloubce sto devadesáti metrů kabely a sítě poté, co předchozí ruské pokusy o záchranu k ničemu nevedly. Jak už to u vojáků bývá, ve hře nebyly pouze lidské životy, ale také prestiž. Ta ruská opět utrpěla, na čemž nic nemění sdělení, že záchranné práce probíhaly pod ruským velením a Britové že se účastnili akce až v jejím závěru. Nelibost ruského tisku vyvolává skutečnost, že ani pět let po katastrofě ponorky Kursk, kdy zahynulo všech sto osmnáct členů posádky, není ruské námořnictvo na mimořádné události tohoto typu schopno adekvátně reagovat.

Rozdíl je vlastně pouze v tom, že zatímco tenkrát ruská admiralita s žádostí o pomoc vyčkávala několik dnů, tentokrát o mezinárodní spolupráci požádala včas. Právě to je ale vlastně tou hlavní dobrou zprávou. S ohledem na veřejné mínění se jedna vojenská velmoc rozhodla, bez ohledu na svou prestiž, udělat vše pro záchranu lidských životů. Když včera velitel tichomořské flotily admirál Viktor Fjodorov děkoval britským námořníkům, ale také Američanům a Japoncům, připraveným pomoci, dost možná si kladl otázku, co udělat, aby napravil pošramocenou reputaci. Odpověď je jednoduchá. Pomoci příště na oplátku z nesnází britským, americkým či japonským záchranářům. Když armády soupeří v solidaritě a dobročinnosti, je to nepochybně lepší, než když se vzájemně likvidují.