Voják, který ve Vídni rekrutoval agenty - chodce

Mládí trávil Miloš Knorr v Ivančicích u Brna, gymnaziální studium v Rakousku a Francii. Odmalička ho nejvíc bavili hry na vojáky. Když odmaturoval, prohlásil, že se stane dragounem. „Aby se ale člověk dostal do důstojnické školy, potřeboval protekci. Máti šla za jedním plukovníkem generálního štábu, se kterým chodila na základní školu: ‚Můj kluk chce do armády. Mohl bys pomoct?‘ – ‚Proč bych měl?‘ – ‚Pamatuješ, jak jsme seděli vedle sebe, a já tě nechávala opisovat?!‘ Ten generál řekl oukej,“ směje se na nahrávce Knorr. Přijali ho do záložní důstojnické školy v Pardubicích, pak do Vojenské akademie v Hranicích a jako premiant se v roce 1938 stal jezdeckým poručíkem u 6. dragounskému pluku v Brně.

Z protektorátu k britským zpravodajcům

Krátce po nacistické okupaci se Miloš Knorr vydal za známými v Polsku, odkud chtěl prchnout do Francie. Polská rodina ho prosila, aby se vrátil, vystavil by je smrtelnému nebezpečí. Knorr prosbu vyslyšel. V protektorátu dlouho nepobyl a za několik měsíců v únoru 1940 opět vyrazil tentokrát přes Slovensko, Maďarsko, Turecko až do Francie. Po dvou měsících se hlásil u vznikajícího čs. exilového vojska v táboře Agde: „Já byl jeden z mála mladých důstojníků, kteří uměli francouzsky. Když tam přišel generál Viest, udělal ze mě svého osobního pobočníka.“

Miloš Knorr za války|foto: Post Bellum

Po pádu Francie se Miloš Knorr s ostatními přeplavil do Anglie. Anglicky uměl málo a o výhodné místo pobočníka přišel. Vynahradil si to prestižními britským výcvikem. Angličtinu si brzo osvojil a využil příležitosti, kterou mu nabídlo exilové ministerstvo národní obrany, nastoupil jako zpravodajský důstojník k 43. britskému předzvědnému pluku. To jsou ti, kteří např. vyslýchají zajatce a spolupracují s tajnými službami.

Mezi padesáti, kteří se neutopili

V polovině června 1944 se Miloš Knorr s britskou jednotkou nalodil na parník a čekal na druhou vlnu spojenecké invaze do Francie. V první se především Američané, Britové a Kanaďané za cenu obrovských ztrát vylodili na pěti plážích Normandie. I během druhé došlo k obrovským tragédiím.

Jednu takovou přežil i Knorr: „Když jsme pluli přes kanál, severní část Francie už byla okupovaná, najeli jsme na minu a loď vyletěla do povětří. Rozlomila se. Z 600 lidí jich na lodi zůstalo padesát, já byl jedním z nich. Minu přitáhl lodní šroub. Lidi skákali do vody, ale já se rozhodl, že zůstanu, protože jsem si myslel, že pro nás někdo přijede. A taky jo.“

Miloš Knorr prošel s britským plukem celé západní tažení přes Francii, Belgii a Holandsko. Často vyslýchal zajaté německé vojáky: „Jednou jsme chytili tři čluny s Němci, kteří podminovali most. Nechtěli říct, kam ty miny dali. Rozkázal jsem je přivázat ke sloupu pod mostem, a že jedeme pryč. Hned začali křičet, že nám miny ukážou.“

Prahu musel opustit do 48 hodin

Po válce Miloš Knorr pokračoval ve studiích na Vysoké škole válečné v Praze, kde od roku 1947 přednášel taktiku. Stal se jedním ze zakladatelů Klubu spojeneckých důstojníků: „Chodili tam vojáci, kteří bojovali za války v zahraničí. Scházeli se tam také vojenští atašé ze zahraničí. Organizoval jsem pro ně různá setkání, schůzky, společné večeře,“ vysvětluje Knorr své údajně protistátní spiknutí. Komunistické obranné zpravodajství klub označovalo za doupě nejnebezpečnějších protistátních živlů. Některé členy jako třeba důstojníka René Černého v roce 1950 popravili v rámci vykonstruovaného procesu kolem tzv. Borského povstání.

Miloš Knorr v New Yorku v roce 2008|foto: Post Bellum

Pár dní po komunistickém převratu, v únoru 1948, Knorr ještě stále přednášel na válečné škole v Praze. Jedno ráno přišel do kanceláře a tam ležel dopis, ve kterém stálo: „Jste zbaven funkce profesora a přidělujeme vás k brigádě na severní Moravě. Prahu musíte opustit do 48 hodin a bez zvláštního povolení se nesmíte vrátit! Nikdy nebudete zastávat žádnou štábní funkci.“

Když Knorr dorazil na Moravu, místní velitel mu sdělil, že se doslechl o jeho kvalitách, že ho jmenuje do velitelské funkce, ale musí vstoupit do KSČ. Knorr si vzal 14 dní na rozmyšlenou. Ty ovšem využil jen k tomu, aby našel cestu přes hranice:

„Znal jsem ve Znojmě místního šéfa StB, jmenoval se František Mucha. S jeho bratrem jsme byli ve Francii a Anglii v armádě.“ Protože estébák Mucha měl na starosti i ochranu hranic, Knorr se jej rozhodl požádat o pomoc: „Ptá se: ‚Co chceš?‘ – ‚Převést přes hranice.‘ – ‚Dobře. Přijeď za 10 dní. Já to zařídím.‘“

Miloš Knorr později přejel hranice v autě s batoletem: „Přijeli pro mě i s falešným rakouským průkazem. Šofér přijel i s manželkou a malým miminkem. Ptal jsem se, proč vystavuje nebezpečí svou rodinu: ‚To uvidíte.‘ Když jsme asi za půl hodiny přijeli na jednu křižovatku, zastavil nás ruský voják a kontroloval papíry. Ta paní štípla dítě a to začalo řvát. Rusák zapomněl na papíry a začal se zaobírat dítětem. Otec říká: ‚Nech nás jet, jakmile pojedeme, uklidní se.‘ – ‚Ok, tak jeďte.‘ Kontrolovali nás třikrát.“

K hrdinství nikoho nenutil

Ve Vídni už na Miloše Knorra čekali. Americký vojenský atašé mu totiž zařizoval převoz kufrů: „Američané mi nabídli práci při prověřování uprchlíků.“ Na tři až čtyři měsíce ji přijal. Dotěrnými otázkami zjišťoval, jestli uprchlíci nespolupracují se Sověty nebo československou StB. Toužil se vrátit do Anglie. Když dostal vízum, odletěl do Londýna, kde se setkal s velitelem svého bývalého pluku a s dalšími známými důstojníky.

Anglii nepoznával. Našel prý zemi zničenou válkou, zmítanou chaosem a nepořádkem. Nemohl najít práci, a tak se po pár dnech rozhodl vrátit zpátky do služeb americké CIC: „Šel jsem na americké velvyslanectví a přihlásil se smluveným kódem. Důstojník na ambasádě mi řekl, že už na mě týden čeká.“ Do dvou dnů Knorr letěl vojenským letadlem zpět do Vídně, kde žil s novou americkou identitou, vystupoval pod krycím jménem major Peter.

Knorr se posléze zkontaktoval s generálem Moravcem, velitelem čs. zpravodajců, kteří pracovali pro Angličany. Pracoval u něj jako operační důstojník od léta roku 1948: „Zaprvé šlo o vyšetřování uprchlíků a potom o vysílání agentů do Československa. Většina agentů už kontakty měla, někdy jsme jim je dávali. Zajímaly nás vojenské i politické informace. Většinou chodili pěšky, vysílačky moc nefungovaly. Nikdy jsme nikoho k tomu, aby se vrátil do komunistického Československa, nenutili.

Musel se uvážlivě rozhodnout sám. Na práci u Moravce Knorr nechce příliš vzpomínat: „Když vše skončilo, byl jsem velice zklamán a rozhodl jsem se, že na to zapomenu. S Moravcem se těžko jednalo,“ vypráví pro Paměť národa Miloš Knorr, který skončil se zpravodajstvím v roce 1955. „Odjel jsem do Ameriky a našel si práci v pojišťovnictví.“