Vládní strany odmítly zákon o referendu

Pokud totiž něco vzbudí při hlasování ve sněmovně pozornost, jsou to obvykle opoziční návrhy. Vládním poslancům se zatím daří normy sociálních demokratů a komunistů shazovat ze stolu, ovšem tím se nic nemění na skutečnosti, že iniciativu v českém parlamentu získala opozice.

Neustále prohrávat není pro nikoho příliš výhodné, ovšem poslední dvě porážky opozici nepochybně pomohou.

Vládní poslanci dnes zamítli oba návrhy na vyhlášení referenda. První zákon měl vyhlásit referendum o stavbě amerického radaru, druhý zákon měl umožnit vyhlašovat různá referenda bez souhlasu ústavní většiny zákonodárců ve sněmovně i v Senátu.

Pokud lidé debatu zaznamenají, pak to bude znamenat body pro opozici. V případě referenda navíc nejde jen o dílčí úspěch, který se během příštího týdne zapomene. Celá agenda přímé demokracie se stává stále důležitější a pokud se jí podaří levici osedlat, může tím vyhrát příští volby.

O jejím významu svědčí, že se stále objevují nové a nové motivy, o čem všem by mohli občané hlasovat. Vedle radarů by bylo možné přímo volit prezidenta, zároveň se navrhuje referendum o zavedení eura, o přijetí reformní smlouvy Evropské unie, dokonce o olympiádě. Lidé obecně přímou demokracii vítají a proto není divu, že ji doporučují především populisté, kteří tak lacino mohou získat oblibu. Na takové nebezpečí upozorňují politici ODS a KDU-ČSL. Chválu si zasluhují především místopředseda občanských demokratů Petr Nečas a lidovecký ministr Cyril Svoboda, kteří upozornili, že spravovat veřejné záležitosti není možné podle okamžitých nálad veřejnosti. Zároveň připomněli příklady z okolních zemí, kde jsou sice referenda častější, lidé o ně ovšem zas tak velký zájem nemají. Říkat nepopulární argumenty vyžaduje v každém případě odvahu.

Teď ovšem vzniká otázka, jestli je takové stanovisko vůbec možné ještě udržet. Pokud bojem proti přímé demokracii prohraji volby, nic jsem tím nedokázal.

Argumenty protistrany přitom získávají na síle a nejsou jen z dílny levicových politiků. V základě všeho je hlas tradičních liberálů, kteří doporučují přímou demokracii jako vůbec prvotní podobu lidovlády, jak se utvářela v řeckých městských státech a horských kantonech Švýcarska.

Naopak parlamentní demokracie má kořeny ve stavovském uspořádání některých západoevropských monarchií, kde původně rozhodovala vysoká šlechta, církevní hodnostáři a velcí majitelé půdy. Až v minulém století parlamenty ovládli reprezentanti malé buržoazie a dělnictva. Ryzí demokracie na švýcarský způsob předpokládá rovnost všech občanů, z toho vyplývá, že mají stejné právo rozhodovat o záležitostech, které se jich týkají. Navíc při vzestupu vzdělanosti posledních desetiletí lze předpokládat, že naprostá většina z nich rozumně rozhodovat dokáže.

Představa, že je třeba volit lépe vzdělané a lépe informované zástupce, kteří by rozhodovali za své voliče, je stále méně přesvědčivá. Navíc se zdá, že volení zástupci běžných občanů v parlamentu i v městských a krajských zastupitelstvech svého postavení a pravomocí neužívají ve prospěch svých voličů, ale především pro svůj vlastní osobní prospěch. Činí tak zpravidla bez veřejné kontroly, dalo by se tedy říct, že značně nedemokraticky.

Vždy se postupuje podle jednotného principu. Důležitá rozhodnutí o veřejných zakázkách, řízení veřejných organizací, nebo mezinárodních smlouvách se neodehrávají ve sněmovnách a zastupitelstvech, ale v grémiích, která nejsou volena občany. Jde buď o vládu nebo městské a krajské rady, které si vybírají nejsilnější strany a které zasedají neveřejně.

Příkladem je třeba utajené rozšíření zakázky pro rakouskou společnost Kapsch, anebo zdražování jízdného na veřejnou dopravu v některých městech. Občané i jejich zvolení zástupci jsou vždy postaveni až před hotovou věc.

Proto také vláda víceméně rezignovala na prosazovaní nových zákonů v parlamentu. I bez toho může rozhodovat o spoustě jiných věcí, hlavně o penězích.

V této situaci se dá rozumět každému, kdo volá po přímé demokracii. Jde skutečně o nebezpečný nástroj, který mohou zneužít populisté, přesto je možné nastolit mechanismus referenda či přímé volby prezidenta tak, aby se tím neohrozil běžný provoz veřejné správy a zároveň se zvýšila účast občanů na rozhodování o politice. Nikdo si například nepřeje, aby většina veřejnosti rozhodovala o stavu lidských práv, nebo o rozpočtu, podobná rizika je ovšem snadno možné odstranit výčtem výjimek.

Dnes mají odpůrci přímé demokracie celou řadu problémů, největší je však v tom, že se tváří, jako by současná kvalita demokracie byla bůhvíjak úžasná. Kdyby se například omezily kabinetní způsoby jednání vlády a regionálních rad a ministři spolu s radními by netajili všechno důležité, o čem rozhodují, úroveň demokracie by se také zlepšila a nemuselo by se jít do nebezpečných referend.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .