Vládní letka

Naposledy v červenci uvízl neplánovaně v Africe kvůli poruše čerpadla. Z cesty do Kataru se zase musel vrátit kvůli prasklému čelnímu sklu. Podobných dramatických chvil naštěstí s dobrým koncem zažil Cyril Svoboda více. Jeho trable jsou názorným důkazem toho, že letouny tvořící tzv. vládní letku nezadržitelně stárnou a míří do šrotu.

Podle přísných norem Evropské unie jsou nevyhovující a jejich provoz umožňují pouze nejrůznější výjimky. I ty jsou však pouze dočasné, takže Česká republika má jistotu, že během pár let vládní letka do vzduchu už nebude moci vzlétnout. Dalším argumentem pro výměnu letadel ve vládní letce mohou být neúměrné náklady na provoz nemoderních strojů. Ty jsou řádově o desítky milionů vyšší, než u strojů nových a lehčích.

Takže argumenty proč by měl stát z rozpočtu investovat několik miliard korun do obnovy tzv. vládní letky existují a nelze je brát na lehkou váhu. Ostatně politici pod vlivem častých poruch začali jednat. Bezpečnostní rada státu a posléze i vláda se shodly na nákupu nových letadel za zhruba čtyři miliardy korun. Z hlediska státního rozpočtu to není závratná částka. Z pohledu nutnosti pořízení nových letadel ji však lze považovat za zbytečně vysokou. Daňoví poplatníci, z jejichž peněz budou nové stroje pořízeny, by určitě nenamítali nic proti tomu, kdyby se většina českých politiků přepravovala pravidelnými linkami a nevyužívala vládních speciálů. Určitě by to pro politiky nebylo nic degradujícího a státní pokladnu by to mohlo vyjít levněji.

Řeč je například o ministrech, nebo místopředsedech obou komor parlamentu, o řadových poslancích a senátorech, případně o nejrůznějších náměstcích ministrů ani nemluvě. Samozřejmě president, premiér a šéfové sněmovny i senátu by na oficiální státní návštěvy mohli létat speciály. Za ekonomický rozbor by stálo, zda by v tomto případě nebylo výhodnější najímat si příslušné stroje, než je vlastnit a platit celoročně jejich údržbu a personál, který o letadla pečuje. Tím spíš, že se v těchto dnech objevila ve sdělovacích prostředcích informace, že kvůli špatnému technickému stavu vládní letky, by ústavní činitelé měli cestovat do vzdálenějších oblastí radši s Českými aeroliniemi.

Podle informací, by se o smlouvě mělo v brzké době začít jednat a vše by mělo spět k dohodě. Politici by se pak v případě potřeby obrátili na ČSA a ty by je za výhodnější cenu, než jsou momentálně náklady na let vládního letounu, do dané země dopravily. Podle tvrzení vedení aerolinií by neměl být ani problém ve lhůtách, ve kterých by ČSA byly schopny na objednávku zareagovat. Pokud bude tento systém skutečně fungovat, pak by to byl asi nejpádnější argument, proč zbytečně neutrácet několik miliard korun na nákup nových letounů. Optimismus brzdí skutečnost, že by někteří politici přišli o pohodlné cestování speciály a museli by se zařadit mezi běžné pasažéry.

Objednávka speciálních letů u ČSA by totiž asi nebyla tak jednoduchá, jako v případě vládní letky a tvrzení, že vojenští letci stejně musí mít odpovídající trénink a tak jim jenom prospěje let s několika politiky a úředníky na podle všeho zbytečný výlet do daleké ciziny. Takže ti patrně udělají všechno proto, aby případná dohoda byla pouze dočasná a překlenula dobu, kdy vládní letka projde obnovou. Vzhledem k minimálnímu zájmu veřejnosti o takovéto věci, jim sporný nákup drahých letadel asi projde. Tím spíš, že ve hře budou lákavé provize z několikamiliardového nákupu.