Vladimir Antonov-Ovsejenko dal povel k výstřelu z Aurory. Spolupráce s Trockým ho stála život
Prominentní bolševik, revolucionář, vojevůdce, diplomat. To vše propojuje osobnost Vladimira Alexandroviče Antonova-Ovsejenka (1883 – 1938), který si až příliš často a příliš lehce pohrával se smrtí. Vlastní – i těch druhých.
Chtěli jej zastřelit, nakonec to neudělali
Syn carského důstojníka a student vojenských škol vstoupil do sociálně demokratické strany a během revoluce v roce 1905 vedl proticarské povstání. Byl odsouzen k trestu smrti, změněnému nakonec na dvacet let vyhnanství na Sibiři. Utekl do Paříže, kde pobýval až do pádu cara na jaře 1917.
Pak přijel do Petrohradu a připojil se k bolševikům. Jeho velká chvíle přišla v době bolševického puče: na jeho povel došlo 7. listopadu 1917 k legendárnímu výstřelu slepým nábojem z Aurory směrem k Zimnímu paláci, sídlu Prozatímní vlády. Obsazování Zimního paláce a následnému zatčení ministrů velel také Antonov-Ovsejenko.
Historikové se dnes přiklánějí k tomu, že spíše než o „dobývání“ šlo o nepříliš komplikované obsazení budovy. Jedinou výraznější komplikací bylo, že vojáci objevili ve sklepeních bohaté zásoby carského vína a obsazování sídla prozatímní vlády se poněkud pozdrželo…
Legenda o boji vznikla později. Pravdou ale je, že koncem listopadu 1917 byl Antonov-Ovsejenko zajat „kontrarevolucionáři“, kteří jej chtěli zastřelit nebo vyměnit za padesát svých bojovníků, vězněných bolševiky. Opět přežil.
Ten váš sovět je špatný…
V letech ruské občanské války byl Antonov-Ovsejenko komisařem pro boj s kontrarevolucí a zastával čelné funkce ve velení Rudé armády. Proti odpůrcům bolševiků postupoval s neuvěřitelnou krutostí.
Dochoval se jeho (a generála Tuchačevského) rozkaz z června 1921, ve kterém se nařizuje zastřelit na místě každého, kdo odmítne sdělit své jméno. Rolníkům v Tambovu, kteří povstali proti bolševikům, nařídil pro změnu zabavit veškeré zásoby a ponechat jim 16 kilogramů obilí a 24 kilogramů brambor na rok.
Známý je i výrok Antonova-Ovsejenka z února 1918, kdy jeho oddíly vstoupily do Rostova a dostaly se paradoxně do sporu s místními rudými, kteří byli přesvědčeni, že jsou tou pravou politickou reprezentací nové sovětské moci. Antonov-Ovsejenko jim tehdy řekl: „Jistě, všechna moc náleží sovětu, ale ten váš je špatný, takže ho rozpouštíme.“
Jak rozbít Československo
Ve dvacátých letech byl sovětským velvyslancem v řadě evropských zemí (mezi roky 1924 až 1928 i v Československu). Naposledy zastupoval SSSR v letech 1936 až 1937 v Barceloně, když ve Španělsku zuřila občanská válka.
Právě s jeho pobytem v Československu souvisí aféra generála Gajdy, který byl lidmi z okolí prezidenta Masaryka nevybíravými metodami politicky „zničen“. Stalo se tak za podpory Antonova-Ovsejenka a podle některých poznatků možná i kvůli chytré zpravodajské hře, kterou Antonov-Ovsejenko rozehrál. Část českých historiků se přiklání k názoru, že mu šlo o destabilizaci poválečných poměrů v Československu.
Konec bývalého revolucionáře byl pak rychlý: Stalin Antonovu-Ovsejenkovi nezapomněl, že ve dnech bolševického puče v roce 1917 byl jedním z nejbližších spolupracovníků později zatracovaného Lva Trockého. V říjnu 1937 byl Antonov-Ovsejenko zatčen a v únoru 1938 odsouzen a popraven za údajnou špionáž a spiknutí.
Po dvaceti letech byl Chruščovem rehabilitován a v roce 1958 vyšly v Československu jeho paměti, zaměřené na okamžiky října a listopadu 1917 v Petrohradu. A právě těmto klíčovým momentům bolševického převratu se věnuje v dalším pořadu z cyklu Portréty také historik Jan Adamec.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
