Vláda vytlouká klín klínem

Neměla však dost odvahy přiznat, že na další platy už jí peníze nezbývají a proto teď vede tak klopotná jednání s odboráři. Pokles celkového příjmu je nepříjemný, ale na druhou stranu by se slušelo říci, že zařazení do vyšší platové třídy znamená pro pracovníky větší jistotu a lepší perspektivu pro příští roky.

Protesty odborářů rozpočtové a příspěvkové sféry ale nejsou jedinou událostí, kterou se v těchto dnech u nás žije. Nervozita panuje i ve zdravotnictví, které dostalo nového ministra Josefa Kubinyiho a všichni se snaží zjistit, co je od něj možné očekávat. Sám zatím prozradil, že nebude prosazovat rušení nemocnic a jejich transformaci na léčebny dlouhodobě nemocných - o to naopak usilovala jeho předchůdkyně Marie Součková. V mnoha rodinách se ale v těchto dnech vůbec nebaví o třeskutých politických problémech, zajímá je spíš otázka, zda se potomci dostanou na střední školu, kterou si vybrali. V pondělí se totiž skládaly přijímací zkoušky a podle statistik je známo, že se přibližně polovina dětí bude muset spokojit se školou úplně jinou.

Zdá se, že jde o rozdílné problémy. Protest odborářů kvůli 13. a 14. platům, restrukturalizace ve zdravotnictví a přijímací zkoušky na střední školy nemají celkem nic společného. Jenom to, že je v těchto resortech příliš velká nabídka a přitom se stále nedostává toho, po čem je poptávka. V nemocnicích přebývají lůžka akutní péče, ale stále se nedostává lůžek dlouhodobých. Škol je celkově také příliš mnoho, jak základních tak středních, ale přitom je takový nedostatek gymnázií, že je přijat jen každý druhý nebo třetí žák. Nejistá situace je i na úřadech. Reforma veřejné správy zatím není dokončena, není ani jasné, jak mnoho dnes máme úředníků a kolik jich opravdu potřebujeme. Není pak ani divu, že na politické scéně nepanuje žádné nadšení, když se mají zvyšovat platy v resortech, které jsou před reorganizací a v nichž by se měl zredukovat počet pracovníků.

Na druhé straně potřebujeme, abychom měli spolehlivé a neúplatné úředníky, tvořivé učitele a obětavé zdravotníky. To se nedá zajistit jinak než tím, že budou placeni lépe než dosud a získají i další výhody běžné u státních zaměstnanců v jiných zemích - ovšem za předpokladu, že budou oni sami také lépe plnit své povinnosti než dosud. Diskuse o existenci nebo neexistenci 13. a 14. platů a o tom, v jaké výši mají být vypláceny, je vlastně k ničemu. Je celkem lhostejné, jestli budou pracovníci dostávat peníze touto formou nebo jim budou připočteny k měsíčnímu platu. Důležité ale je, aby se příjmy dobrých pracovníků opravdu zvýšily a více se odlišily od příjmů těch, kteří své povinnosti neplní tak dobře. A ti by také měli pomalu začít své posty opouštět.Vláda ale jen hasí to, co už hoří.

Snaží se, aby byl udržen sociální smír, takže vždycky odborářům něco dá, ale zase ne tak moc jak by chtěli, protože by to neunesla státní pokladna. Skutečnou změnu by ale přineslo jedině dokončení reforem. Pracovníci všech jmenovaných oblastí by měli být ke změnám motivováni - např. by jim mohlo být zaručeno, že peníze ušetřené ze zrušených škol, nemocnic i úřadů a za propuštěné zaměstnance zůstanou v daném resortu a budou sloužit ke zlepšení platů i vybavení. Také by vláda mohla přidělit více peněz na vzdělávání, aby dosáhla stavu obvyklého v zemích EU, což pravidelně slibuje, ale nikdy neplní. K tomu všemu tu ale zřejmě není dostatečná odvaha, a tak nezbývá než pokračovat ve vytloukání klínu klínem.