Vláda: nesplněné sliby

24. listopad 2000

Naše žurnalistika se snaží hodnotit dvouletou činnost vlády. Bohužel se příliš často spokojuje s nejlacinější metodou: připomíná vládě její původní sliby, které nebyly splněny. Netvrdím, že to novináři nemají dělat, ale je to opravdu ten nejméně pracný přístup.

Každá vláda, a nejen u nás, přece zprvu hodně slibuje, ale žádná to nedodrží. - Tento nešvar má u nás hlubší kořeny než v tzv. vyspělých zemích, protože komunismus v každé podobě, i v té naší reálsocialistické, byl jednou velkou slibotechnou. "Vsjó búdět," říkávali sovětští agitpropčíci. Soudruh Zápotocký, kdysi prezident, sliboval, že nebude měnová reforma. Jeho nástupce Novotný se zase nechával slyšet: "Maso bude, soudružky". - Odbýt problém příslibem, že věc bude zdárně vyřízena, se už dávno stalo všeobecnou taktikou od ministerstev až po autoservisy. Osvojili si ji i široké vrstvy. "Ano, ano, zařídíme" (a pak se na to vykašlat), kdopak by to neznal?

Tento mrav, či spíše nemrav, přešel i do naší polistopadové výbavy. Přísliby a samochvála zůstaly důležitou součástí rejstříku Klausovy i Zemanovy vlády při jejich komunikaci s veřejností. Občané jsou tomu za padesát let uvyklí, mnozí se ve svém prostředí chovají podobně, proto jim to ani nepřijde. Vytýkat to vládě a jejímu předsedovi plané sliby není nutně kontraprodiktivní, ale určitě je to neproduktivní.

Některé problémy vláda vyřešit ostatně ani nemůže, protože jsou nad její síly. Například transformace školství. Pamatujeme, že před dvěma roky vyhlásila tento úkol za jednu ze svých několika čelných priorit, a proto je velmi snadné předhazovat jí, že skutek utek'. Jenže ona na to peníze nemá, i kdyby se rozkrájela. Není v jejích silách změnit stagnující ekonomiku ve výkonnou, zamezit hospodářské kriminalitě a zlepšit výběr daní. Nemůže si dovolit nechat na holičkách nejen oběti povodní, ale ani klienty ztrátových bank, nedovolila by si to žádná vláda. Nemůže volit jiný způsob přerozdělení, protože neexistuje resort, na jehož úkor by mohla přilepšit právě školství.

Reforma školství navíc předpokládá ještě jiné iniciativy než tu vládní. Ministerstvo nemůže nařídit proměnu osobnosti učitele, ani potřebnou úroveň vzdělanosti a tvořivosti kantorského stavu. Právě tak nemůže změnit převážně nekooperativní vztah rodičů a školy. Tím méně může ovlivnit atmosféru společnosti, která není procesu kultivace nakloněna, spíše naopak. - Vláda prostě nemůže provádět reformu, jakkoli objektivně potřebnou, není-li tu skutečně účinná společenská objednávka.

Vláda by mohla na veřejnost apelovat. Vyzývat k úsilí, které však znamená strádání, tedy odříkání. Zkusme si představit, jak by asi pořídila. Před takovými sedmi, osmi lety možná nějak ano. Obávám se, že důvěry veřejnosti ve vládu a v politickou reprezentaci vůbec od té doby nepřibylo, ale spíše ubylo. Chybí-li věrohodnost, přesvědčivost, nezbývají než nezávazné sliby. Omezit se na jejich pranýřování je málo, protože i ony jsou součástí širší souvislosti. Vláda přece působí v určitém klimatu, které nám nenastolil žádný okupant. Vytváříme je my sami.

autor: Petr Příhoda