Víme, co je ČSSD?

U ČSSD zatím nevím, zda se z ní vyklube to, čemu se tajemně říká moderní levicová strana a nebo něco jiného, pro co nám zatím chybí pojmenování. Skromně se domnívám, že ta první možnost by byla pro nás pro všechny lepší. Nejprve musím upozornit na jistý optický klam. ČSSD už svým názvem budí dojem, že má něco společného s tou Sociální demokracií, která byla tři čtvrtě století úctyhodnou protagonistkou na české, respektive československé politické scéně.

Ten dojem má posílit i Masarykův portrét v zasedačce Lidového domu. To ale prostě není pravda. Naše stará sociální demokracie obstála se ctí v krizi, kdy se od ní odštěpila KSČ, která jí na čas odlákala většinu voličstva. Neobstála však v krizi po další válce. Nezorientovala se včas a byla nakonec pohlcena stranou komunistickou. Někteří socdemáci skončili v kriminále, jiní v exilu, zatímco další sehráli roli vysloveně padoušskou. Za všechny jmenuji Zdeňka Fierlingera nebo Evžena Erbana.

Na kterou z těchto ztroskotaných tradic navázala naše dnešní ČSSD? Řekl bych, že na žádnou. Mě osobně ztělesňuje étos staré sociální demokracie z domácích lidí Rudolf Battěk a z exulantů Jiří Löwy. Oba zůstali mimo hru. Mohu vzpomenout i paní Buzkovou, kterou spojuje s tou slavnější minulostí osoba pradědečka, ale i ona zůstává ve své straně jakýmsi cizím tělesem. Podhoubí dnešní ČSSD tvoří například někdejší reformní komunisté, osmašedesátníci.

Představují její seniorát, ale i menšinu na odchodu. Někteří čestně obstáli v disentu, například Zdeněk Jičínský nebo Pavel Rychetský. Prvnímu z nich nasadila žurnalistika psí hlavu. Myslím, že nezaslouženě. Pavla Rychetského vnímám jako člověka, který v této straně uvažuje nejracionálněji. Její většinu však tvoří lidé tak či onak spjatí s předlistopadovou KSČ, vůči níž možná měli tenkrát ty či ony výhrady, ale ve svých názorech a činech zůstali nevyprofilovaní. Takzvaně vyvíjet se začli až po listopadu. Zatím není jisto, stanou-li se z nich chlapečci nebo holčičky, abych zůstal u původního přirovnání.

To oni jsou rezervoárem oné prognostické nejistoty, která se nad stranou vznáší dodnes. Jisté mentální pouto je spojuje s těmi z ODS, kteří se svého času také dali ke komunistům, jako například pan inženýr Tlustý. Obdobné pouto je sbližuje s pragmaticky uvažujícími lidmi v KSČM. Zatím jsem vynechal Miloše Zemana, velmistra konjunktury druhého sledu a přitom člověka, ucpaného sebou samým. Tedy i Klausovsky, ale ještě více Mečiarovsky nepředvídatelného.

Po jeho vystřídání panem Špidlou ČSSD u voličů získala. Zdá se, že svými prezidentskými přemety u týchž voličů dosti ztratila. Především se ukázalo, jak je vnitřně nejednotná. Pan Špidla, příslib solidnosti stranické strategie, je patrně v menšině. Té většině říkáme Zemanovská, ale kdo ví, jak členitá je ona. Kdo jí udává tón? Lidé typu pana Lachnita, pana Škromacha nebo pana Foldyny? A kam se vytratil pan Šlouf, architekt aparátu strany? A co pan Gross, ten pragmatický solitér, který nepatří ani sem, ani tam a na své skvělé příští teprve obezřetně čeká?

Myslím, že u svých novějších voličů ČSSD ztratila slavnou prezidentskou anketou, ale ztráta je to nevelká. Ten paskvil prokouknou jen ti, kdo znají metodiku společenských věd. o větší ztrátu se přičinila kandidatura pana Bureše. Tyto šlamastiky jsou ale užitečné, nutí nás klást si otázku, co je vlastně ČSSD zač. Tím spíš, čeká-li jí zkouška ohněm. To až tam budou jednat o pokusu pana ministra Sobotky učinit náš rozpočet méně ztrátový.