Vězeňkyně komunistických i nacistických lágrů Margarete Buber-Neumann: „Je možné, že mi nikdo neuvěří?“

12. prosinec 2013
Kresba Margarete Buber-Neumann

Srovnat z vlastní zkušenosti život v nacistických a komunistických koncentračních táborech, přežít a vydat o tom svědectví ve svobodném světě.

Svůj životní úděl nesla Margarita Genrichovna Buber-Nejman tak se musela hlásit v sovětských věznicích – velmi statečně.

Narodila se 21. října 1901 v Postupimi, po ukončení studií se věnovala pedagogické práci a poprvé se provdala za Rafaela Bubera (syna známého filozofa Martina Bubera), měla s ním dvě dcery a posléze se s ním rozvedla. Stala se členkou Komunistické strany Německa a sblížila se s jedním z jejích předáků Heinzem Neumannem. Ten má počátkem třicátých let potíže v komunistické straně Německa a ztrácí vedoucí postavení.

Hitlerův nástup k moci koncem ledna 1933 zažívá Buber-Neumannová ve Španělsku, kam je její manžel vyslán Kominternou. Následně se přesunují do Švýcarska – zde musí Neumann provést stranickou sebekritiku, o to absurdnější, že politický vývoj v Německu přesně odpovídá jeho „nesprávným“ názorům. Ve Švýcarsku žijí nejprve v ilegalitě, poté je Neumann zatčen cizineckou policií, krátce vězněn a poté i s Margaretou vypovězen do Sovětského svazu. Ten v polovině třicátých let rozhodně nepředstavoval pro zahraniční komunisty idylu. Po Stalinem inspirovaném atentátu na S. M. Kirova (stranického tajemníka, u něhož začínalo hrozit nebezpečí, že by mohl Stalina nahradit) se rozjíždí něco, co bude později historiky nazváno Velký teror.

Vzhledem k tomu, že „nepřátelé“ (inteligence, samostatně hospodařící rolníci, příslušníci jiných politických stran, šlechta, podnikatelé, živnostníci, kněží, nepřátelské národnosti obecně) již byli téměř kompletně zlikvidováni či „marginalizováni“ (koncentrační tábory, vyhnanství, sražení na sociální dno), stává se vedle prostých lidí i řadových straníků hlavním terčem nepřítel uvnitř samotného establishmentu: strany, armády a tajné policie.

V tomto období, kdy se ve funkci šéfa tajné policie vystřídali tři muži (Jagoda, Ježov a Berija), přičemž první dva byli rovněž popraveni, došlo ve velké míře také k zatýkání představitelů tzv. bratrských stran, kteří pobývali v Sovětském svazu. Heinz Neumann byl zatčen v dubnu 1937 a o jeho osudu (popravě) se Margarete dozvěděla až po válce.

Ona sama se v exkluzivním prostředí zahraničních soudruhů dostává až na dno spolu s těmi, kteří buď zatčení v brzké době očekávají či byl zatčen někdo z jejich blízkých. Sama je nakonec zatčena v červnu 1938 a prochází vězeňskou kalvárií a následně je odsouzena na pět let jako „sociálně nebezpečný element“ a končí v koncentračním táboře v kazašské Karagandě. Její svědectví o gulagu konce třicátých let patří – také díky ženskému pohledu – mezi nejotřesnější.

Kresba Margarete Buber-Neumann

V rámci „dobrých mezilidských vztahů“ mezi hitlerovským Německem a stalinským Ruskem byla v únoru 1940 s řadou dalších předána na mostě v Brestu Litevském gestapu. Po krátkém pobytu v různých věznicích se ocitá v koncentračním táboře Ravensbrück. Ten jí vybavením a stravou připadá oproti gulagu jako zotavovna, ovšem nelidský teror panuje samozřejmě i zde. Cenné jsou její postřehy a srovnání metod obou totalitních režimů.

Po válce žila krátce ve Švédsku, následně se vrátila do západního Německa, potřetí provdala a napsala několik knih. Další literární, publicistickou i organizační činností se snažila přiblížit veřejnosti podstatu komunistické totality, srovnatelné s nacistickou. V roce 1949 svědčila v procesu, který inicioval ruský uprchlík Viktor Kravčenko poté, co byl ve francouzském komunistickém tisku v souvislosti se svou knihou Zvolil jsem svobodu (přibližující západnímu čtenáři sovětskou realitu) obviněn ze lži.

Margarete Buber-Neumannová zemřela 6. listopadu 1989. V češtině vyšly její knihy Kafkova přítelkyně Milena (Toronto 1982, 1992) o české novinářce Mileně Jesenské, se kterou se přátelila v koncentračním táboře Ravensbrück, a autobiografie Vězeňkyní Stalina i Hitlera (2011), poprvé vydaná v roce 1949.

Spustit audio
autor: Pavel Hlavatý