Velmoci a my

Jestliže bylo tentokrát vybráno pro podpis částečně odzbrojovacího dokumentu hlavní město členského státu NATO, může to vyvolávat řadu otázek. Od té, zda jde o smlouvu skutečně tak významnou, jak je prezentována, až po tu, zda Praha Medveděvovi nevadí, protože vnímá účast České republiky v severoatlantické alianci jako dost vlažnou. A jestli dokonce Moskva nedává mezi řádky najevo, že jednoho z bývalých satelitů pořád tak trochu zahrnuje do zóny svého vlivu.

Pokud bychom posledně řečené brali vážně, a to zcela jistě někteří spoluobčané činí, pak si ovšem můžeme klást otázky další, totiž jak k takovému případnému ruskému postoji přispěla za poslední léta česká politika a snad i společenská nálada.
Zatímco počátkem devadesátých let se orientace na Spojené státy zdála nepochybná a příčila se jen nostalgickým komunistům, postupem času prvotní nadšení z tohoto spojenství jakoby vyprchalo. Vždyť když jsme před jedenácti lety vstoupili do NATO, často v očích občanů identifikovaného sice nesprávně, ale nikoli bezdůvodně s USA, proběhlo to už takřka v tichosti, veřejnost to jen tak vzala na vědomí.

Bezprostřední bombardování Jugoslávie s cílem ukončit Miloševičovy vojenské aktivity v Kosovu pak vyvolalo prvé veřejné pochyby o čerstvém členství. A do té doby proameričtí vysocí politikové jako předseda vlády Zeman a sněmovny Klaus vyjadřovali otevřenou nechuť vůči této akci. Části občanů, zřejmě se pozvolna mírně zvětšující, pak začínalo vadit, že se mají čeští vojáci podílet na operacích aliance. A pokud zde byla podpora zásahu v Afghánistánu bezprostředně po 11. září, následná irácká válka už měla hodně kritiků. A protiamerická nálada v Česku viditelně stoupala, i když je třeba připomenout, že šlo o jakoby módní trend ve většině Evropy, spojovaný s nepopulární osobou prezidenta Bushe. Jak je to s naším vztahem k USA se pak dost jasně ukázalo při rokování kolem zamýšlené výstavby protiraketového radaru, přičemž se omílala věta, že po zkušenostech se Sovětským svazem nechceme na našem území cizí vojenské zařízení. Pravicová Topolánkova vláda nedokázala občany přesvědčit o potřebě radaru pro bezpečnost celého kontinentu i jako významný prvek ve spojenectví s Američany, o které evidentně většina národa náhle už nestála. I když tehdejší Putinova administrativa a generalita oprašovala studenoválečnický slovník výhrůžek volajících přinejmenším po zamyšlení. S nástupem Baracka Obamy byla sice otázka radaru odsunuta, americká pověst se ale v českých očích zatím výrazně nezlepší. A možná naopak některým lidem, jež byli spíše proti radaru, dělá teď paradoxně starosti, zda Obama nemá tendence ustupovat Rusku našlápnutému k obnovení imperiálních návyků. Což by se mohlo dotknout právě východní a střední Evropy. Ale i to mnozí politikové často přecházeli a leckomu nebylo jasné, zda nemá část tuzemské politické reprezentace před Kremlem až příliš respektu.

Po 90. letech, kdy Češi vnímali Rusko jako zemi, která má dost starostí sama se sebou a jíž přejí, aby se proměnila ve fungující demokracii, přišel Putin a zahájil jednak éru jakého celonárodního zvedání hlavy někdejší supervelmoci a zároveň evidentně soustřeďoval moc do svých rukou. Nárůst ztraceného sebevědomí se pak projevil nejsilněji - aspoň pro nás – právě při otevřeném vyhrožování kolem protiraketového radaru. Že se vůči imperiální rétorice část vrcholných českých politiků se vší slušností ale také s vědomím příslušníků aliance nedokázala ohradit a působila spíš jako představitelé malé země, která si nemůže vyskakovat, vneslo do leckteré mysli chmury a nejistotu. Stejně jako to, že jsou politikové náchylní přinejmenším udržovat status quo naší energetické závislosti na Moskvě, ne-li ji ještě prohlubovat. Snad tak částečně činí v domnění, že jim to přináší body u občanů v celosvětových vztazích - řekněme - dezorientovaných.

Možná viditelnou ústupnost vůči Moskvě není třeba přeceňovat, Rusko se dost možná ocitá před další fází společenských změn a obavy nejsou na místě. Leckdo se dnes přesto s jistou závistí dívá na sousední Polsko, které se přes spoustu vnitřních problémů chová k oběma velmocím od pádu komunismu bez výkyvů a tedy k Rusku nadále nedůvěřivě. Má proto historicky jistě mnohem víc důvodů než my. Ale ty naše také nejsou zanedbatelné. A Rusové se moc nesnaží, abychom je mohli zapomenout. Medveděvovy současné pražské úsměvy k tomu ničím nepřispějí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.