Velký národ v krizi, sjednocený Jeruzalém a svět při pohledu z výšky
Internetový výlet zahájíme ve velké, krásné a bohaté Francii, která se těžko smiřuje s představou, že se zřejmě neobejde bez hospodářských a politických reforem. Zastavíme se také v Izraeli u vzpomínek na vyhranou šestidenní válku, které nemohou zakrýt fakt, že země obklopená nepřáteli nemá vystaráno. Na závěr se vrátíme do Francie na výstavu připomínající dobu, kdy se lidé nechávali unést létáním a pohledem z ptačí perspektivy.
Nejistá Francie
Soudě podle císařské vznešenosti Elysejského paláce, Francie nikdy nepřestala být velmocí. Pět metrů vysoké stropy, pozlacené lustry a svícny i rafinovanou štukaturu střeží před budovou republikánská garda vyšňořená opeřenými chocholy na čepicích a vyzbrojená staromódními puškami s bodáky. Komentátor německého týdeníku Spiegel píše, že zdejší vládce vypadá jako malý a osamělý tvor, přestože je obklopen houfem dvořanů, kteří dbají, aby jeho přítomnost budila respekt. Francois Hollande někdy působí jako herec ve špatné roli.
Za palácovými zdmi stoupá každý měsíc nezaměstnanost, továrny se zavírají, statisíce lidí protestují proti sňatkům homosexuálů, politikou otřásají nové skandály a mezinárodní postavení země klesá. Elity země jako by se to netýkalo. Prezident i většina ministrů sídlí v pařížských palácích pamatujících časy před francouzskou revolucí. Vládci tu spotřebují hodně sil, aby neztratili kontakt se skutečností. Nádhera jejich sídel jim potvrzuje, že Francie je stále velká, bohatá a krásná.
Nálada v zemi je však sklíčená, protože země je uprostřed největší krize své páté republiky. Někdy se zdá, že možnosti jejího pojetí ekonomiky, politiky a společnosti se vyčerpaly. Problémy se tak dlouho nechávaly stranou, až se Francie, pokládaná za jeden z motorů Evropské unie, dočkala varování z jejího centra, že musí rychle provést nezbytné reformy.
Francouzský státní kapitalismus už nefunguje, ale krize je ještě hlubší. Tři čtvrtiny obyvatel si myslí, že politici jsou zkažení, a prezident je na počátku své vlády neoblíbený, jako nikdo z jeho předchůdců. Společnost je nesmiřitelně rozdělena na levici a pravici. Země zvyklá na velmocenské postavení se těžce vyrovnává s faktem, že celému světadílu udává tón sousední Německo.
V přívalu špatných zpráv skoro zaniká, že Francie je pátá největší ekonomika na světě a úroky ze státních dluhopisů jsou už několik měsíců na historickém minimu. Země má daleko ke krachu a nelze ji srovnávat s krizovou Itálií nebo Španělskem, natožpak s Řeckem. Francie přesto chřadne, a jestli Francouzi něco opravdu nemají rádi, tak je to pocit, že jsou slabí.
Lidé s chátrající sebedůvěrou hledají viníka, a pro Francouze je to Evropská unie, za kterou je ve veřejném mínění stále více odpovědné Německo. Mnoho Francouzů už chápe politické pojmy „Angela Merkelová“ a „Brusel“ jako synonyma, přestože jejich země byla donedávna chápána jako jeden z opěrných sloupů celé Unie.
Při otázce, kdo za to může, je nutno připomenout, že za 57 procenty celého ekonomického výkonu Francie je vláda. Její dluh překročil 90 procent hrubého domácího produktu a francouzští podnikatelé by se potřebovali lépe uplatnit v mezinárodní soutěži. Nikdo v Bruselu určitě nemůže za to, že pětinu všech pracujících lidí ve Francii zaměstnává vláda.
Země má efektivní zdravotnictví a nejvyšší porodnost v Evropě. Rodiny mají daňové úlevy a zaměstnávání matek je samozřejmost podpořená celodenní péčí o jejich děti. Tento blahobyt však stojí spoustu peněz. Velmi drahý je také 35hodinový pracovní týden, odchod do důchodu v šedesáti letech a dávky v nezaměstnanosti až 6200 eur měsíčně. Tato částka se dá převést na 160 tisíc korun.
Francie má slavnou minulost, na kterou jsou občané oprávněně hrdí, ale to jim současně brání uznat, že země potřebuje reformy. Všemocná a nafouklá vláda ovládající ekonomiku potřebuje změnu už dlouho. Privilegia politické elity začínají být nesnesitelná a řada úplatkářských a jiných skandálů už podkopala její věrohodnost.
Není náhoda, že vůdčí politici stále častěji označují Francii jako velký národ. V předvolební kampani to uslyšíte každou chvíli. S trochou škodolibosti můžete říci, že je to svědectví o úpadku francouzské velikosti. Je to jakási autohypnóza národa, jehož význam se ztrácí.
„Důkazem našeho postavení jsou naši vojáci,“ řekl nedávno prezident Hollande v souvislosti s úspěšnou operací v africké Mali, „jenom velký národ může ovlivnit mocenskou rovnováhu ve světě.“ Jeho slova jsou v příkrém protikladu s nepružností, okamžitě převáží v celé zemi, jakmile má dojít na hlubší reformy. Prezident tu projevuje spíše váhání než odvahu, přestože má podle ústavy větší moc než většina politiků západního světa. Jeho socialistická strana má přitom významnou většinu nejen v parlamentu, ale i v regionálních vládách.
Francie se místo rozhodnosti většinou jen uráží při jakékoli kritice ze zahraničí, zejména z Německa. Až letos v březnu její prezident poprvé řekl, že vládní výdaje se musí omezit a že Francouzi si jednou budou muset vydělávat o něco déle na svůj důchod. Pokud chce vláda něco takového prosadit, musí se především pustit do zdlouhavého vyjednávání s odbory.
Ve Francii už od časů Ludvíka XIV. a jeho ministra financí Jeana Baptista Colberta platí, že ekonomika musí sloužit státu. Svobodný obchod, tržní ekonomika a liberalismus jsou ve Francii sprostá slova. Její vztah k ekonomice ilustruje pařížský obvod Bercy, kde na březích Seiny stojí obrovský komplex budov, kde sídlí sedm ministerstev a všechna souvisí s ekonomikou. Bercy je pomník francouzského hospodářského dirigismu.
Ve Francii je už od její revoluce v 18. století zakořeněný konflikt levice a pravice, který někdy působí spíše jako folklór, ale většinou ztěžuje možnost kompromisu. Zajímavý je například nedávný veřejný konflikt kvůli zákonu o sňatcích homosexuálů. Prosadili ho vládní socialisté a spoustě lidí se zdá, že by se levici nemělo dovolit, aby ovládla zemi. Protesty i nadšený souhlas jsou výrazem úzkostné společnosti, která snadno vzplane na obou stranách politického spektra. Je to také svědectví o zranitelnosti prezidentského systému ve chvíli, kdy je hlava státu vnímána jako slabá.
Francois Hollande asi nedokáže překonat propast, která dělí společnost. Jeho nejradikálnější odpůrci už ohlásili, že budou brzy veřejně protestovat. Pokud prezident opravdu zahájí ekonomické reformy, a pokud Francouze jednoho dne čekají skutečné oběti, levice velmi pravděpodobně také vytáhne do ulic. Potom si François Hollande ve svém paláci uvědomí, co to znamená být sám.
Jeruzalém a dějiny
Deník Jerusalem Post připomněl, že ve středu uplynulo 46 let od chvíle, kdy se opět sjednotil Jeruzalém. Před 46 lety se Izrael pustil do boje proti spojeným armádám svých nepřátel. V roce 1967 to byl Egypt, Sýrie a Jordánsko. V měsících, které předcházely konfliktu, o němž se později začalo mluvit a psát jako o Šestidenní válce, se političtí vůdci Izraele ze všech sil snažili vyhnout vojenskému střetu.
Egyptský prezident Gamál Abdel Násir se tehdy rozhodl vykázat pohotovostní jednotky Organizace spojených národů, které sloužily na Sinaji jako bariéra mezi ozbrojenými silami Egypta a Izraele. Na izraelských hranicích se shromáždilo na tisíc egyptských tanků a téměř sto tisíc vojáků.
Když Násir uzavřel Tiranskou úžinu ústící do Akabského zálivu, na jehož druhém konci je izraelský přístav Ejlat, židovský stát to považoval za válečný akt. Hlavy arabských států veřejně hovořily o vymýcení sionismu a válečnou náladu podporoval v zákulisí i Sovětský svaz. To všechno podněcovalo agresivní politickou atmosféru, která vedla izraelskou vládu k preventivnímu zákroku.
Za šest dní bylo po boji a Izrael ovládl velké území – Egypt ztratil Sinajský poloostrov a pásmo Gazy, Sýrie Golanské výšiny a Jordánsko východní Jeruzalém a Západní břeh Jordánu. Většina nově nabytých území – zvláště Západní břeh – rezonovala s židovskými dějinami. Úleva, že se židovský stát zachránil před zničením, ale i náhlé a neplánované rozšíření Izraele do zeměpisných oblastí zmiňovaných v bibli – to všechno vzbudilo velké nadšení v celé zemi.
Nic se však nemohlo rovnat vzrušení, které vyvolalo sjednocení Jeruzaléma. Poprvé od doby, kdy Židé ztratili před téměř dvěma tisíci lety svrchovanost, ovládl židovský lid své nejposvátnější město Jeruzalém. Fotografie náčelníka štábu Jicchaka Rabina, ministra obrany Moše Dajana a generála Uziho Narkise, velícího silám, které osvobodily Jeruzalém, se staly národními idoly. Stejný význam měly snímky rabína Šloma Gorena troubícího na šofar u Západní zdi a na Chrámové hoře.
Ve dnech a týdnech, které následovaly po zázračném vítězství Izraele, navštívily jeruzalémskou Zeď nářků desítky tisíc lidí. Do Jeruzaléma přišla svoboda, která ostře kontrastovala s devatenácti lety jordánské vlády, kdy byli Židé z východního Jeruzaléma vyhnáni a židovská náboženská místa byla zavřena nebo zničena. Omezené možnosti působení měly i různé křesťanské denominace, které byly pod přísnou kontrolou muslimských úřadů. Radost nad sjednocením města se dodnes mísí ostražitostí, protože v něm Židé a Arabové stále žijí pohromadě, ale odděleně.
Tuto náladu odráží průzkum veřejného mínění, které si objednal deník Jerusalem Post. Velká většina Izraelců sice stále podporuje možnost soužití židovského a palestinského státu, ale současně odmítá možnost, že se z Jeruzaléma stane hlavní město obou zemí. S touto možností souhlasilo jen patnáct procent dotázaných. Tři čtvrtiny společné hlavní město odmítly.
Veřejné mínění připomíná zející propasti, které rozdělují Izraelce a Palestince. Obě strany se neshodnou v otázce práva na návrat milionů Palestinců označovaných za uprchlíky. Stejné protiklady panují v otázce uznání židovských osad na Západním břehu. Sporům se nevyhne jakákoli diskuse o bezpečnosti, a Izraelci a Palestinci se určitě neshodnou, jakmile přijde řeč na Jeruzalém.
Minulý víkend navštívili arabští obyvatelé Jeruzaléma úřad šéfa palestinské samosprávy. Mahmúd Abbás jim řekl, že „dokud se Jeruzalém nestane hlavním městem palestinského státu, nebude žádné politické řešení.“ Abbás dodal, že východní Jeruzalém je podstatou palestinského státu. Je to podle něj srdce všech Palestinců, Arabů a muslimů.
Když si Izraelci připomínají 46. výročí vypuknutí Šestidenní války, musí si přiznat, že je čeká ještě hodně práce a překážek míru, které zůstávají a musí se překonávat. Ale Izraelci mohou být také pyšní na to, čeho od té doby dosáhli. 46 let po sjednocení je Jeruzalém největší město v Izraeli a žije v něm nejméně osm set tisíc lidí.
Americká židovská spisovatelka Cynthia Ozicková napsala, že Jeruzalém je město fénix, kde se mísí dávné i současné dějiny mnoha národů a nikdo tam není cizinec. Městu se během jeho dlouhého života nikdy tak nedařilo jako dnes. Nikdy tam nežilo tolik Židů v relativním souladu a bezpečí společně s různorodým nežidovským obyvatelstvem. Náboženská práva tam nebyla nikdy tak pečlivě chráněna. Izraelci mají úkol dohlížet, aby tyto hodnoty nebyly ohroženy.
Pohled z výšky
Lidstvo následovalo příklad řeckého hrdiny Daidala a jeho nešťastného syna Ikara, když na konci 18. století Joseph-Michel a Jacques-Étienne Montgolfierové vystoupili k nebi v prvních balónech, které vynesl horký vzduch. Uplynula ještě řada desetiletí, než v polovině 19. století rozvoj fotografie umožnil, aby pohled z ptačí perspektivy mohli sdílet i lidé, kteří zůstali na zemi.
Pohledy z výšky se jmenuje nová výstava, kterou uspořádalo pařížské Centre Pompidou ve své pobočce v lotrinských Metách. V evropském vydání amerického deníku Wall Street Journal se dočítáme, že návštěvníky čeká více než pět set prací malířů a fotografů – jsou tu obrazy, kresby, fotografie, filmové záběry, architektonické modely, nápadité instalace a knihy, ale i vědecké a historické dokumenty.
Celá expozice dokumentuje, jak závratná perspektiva při pohledu z výšky ovlivnila moderní i současné umění. Na počátku tohoto vývoje stály první snímky pořízené roku 1860 při letu balónem, které jen těžko srovnáváme s počátkem 21. století, které rozněcuje naši obrazotvornost záplavou fotografií z umělých družic Země.
Okouzlující výstava se rozlévá do pozoruhodné šíře. Jsou tu kreslené výjevy ze svatebního veselí na lanovkách a dvouplošnících, jejichž autorem byl francouzský malíř, grafik a ilustrátor André Devambez. Nepřehlédnutý je vlněný koberec pokrývající celou místnost, na němž François-Xavier Lalanne vytvořil Francouzskou krajinu při pohledu z nebe. Úchvatné jsou současné letecké snímky, které pořídil fotograf Yann Arthus-Bertrand.
Na soupisu autorů jsou i malíři Honoré Daumier, Claude Monet, Kazimir Malevich, Piet Mondrian, Egon Schiele, Felix Vallotton, Gino Severini, Pablo Picasso, Jackson Pollock a Giorgia O'Keeffová. Jsou tu zastoupeni i fotografové Nadar a Imre Kertész, architekt Rem Koolhaas, ale i všestranní výtvarní umělci El Lissitzky, Man Ray, Edward Steichen a Gerhard Richter.
Závrať vám zaručí úžasný snímek Oskara Graubnera, který roku 1930 zachytil fotoreportérku Margaret Bourke-Whitovou na chrliči v podobě orla s korálkovýma očima, který shlíží na Manhattan z 61. poschodí 320metrového mrakodrapu Chrysler. Odvážná žena byla také první fotografkou amerického letectva, která působila za druhé světové války v Anglii. Autor newyorského snímku Oscar Graubner byl její dlouholetý asistent, který se stal později šéfem temné komory dnes už zaniklého obrázkového magazínu Life.
Ve svém futuristickém Manifestu aeromalířství psal roku 1929 italský básník Filippo Tommaso Marinetti o nesmírném vizuálním a smyslovém dramatu létání. Pokud si chcete udělat představu, co tím myslel, doporučujeme vám obraz „Nos padá střemhlav na město“ z roku 1939. Pilot a malíř samouk Tullio Crali zachytil pohled z letadla ve chvíli, kdy provádí krkolomný akrobatický kousek. Později se chlubil, že se mu jeden profesionální pilot přiznal, že v něm jeho obraz vyvolal závrať.
Moderní francouzští malíři Robert Delaunay, Georges Braque a Fernand Léger byli roku 1909 mezi návštěvníky první Mezinárodní výstavy létání uspořádané v pařížském Grand Palais, kde je zaujala přehlídka řiditelných vzducholodí, balónů a letadel. Delauney si načrtl kresby podle fotografií, na nichž je Eiffelova věž vidět z balónu. O dvacet let později tento výjev namaloval a nezapomněl ani na krajkový stín věže bloudící po zahradách Martova pole.
Pohled z výšin lákal vynikajícího představitele švýcarské moderny Paula Kleea. Příkladem je téměř abstraktní akvarel Sicílie z roku 1924. Malíř se díval na sluncem zalitá pole se skvrnami běloskvoucích domů a zelené i hnědé vegetace. Šikmá perspektiva pohledu z vrcholku kopce se tu kombinuje s úplně plochým vzorem či schématem, který nabízí vyhlídka z výšky. Vlastně ani nevíme, jestli Paul Klee vůbec někdy vkročil do letadla, ale jeho pohled z ptačí perspektivy z roku 1925, který se jmenuje Letiště, je protáhlý a úzký jako startovací dráha.
Letecká fotografie Andrease Gorského, která se jmenuje Pchongjang, je pořízena z malého pozorovacího balónu. Vidíme na ní lidi, kteří se rojí jako mravenci vedle jeho obrovského stínu. Německý fotograf také zachytil stadión v severokorejské metropoli s tisíci vyšňořenými děvčaty. Jejich masové vystoupení mělo oslavit dějiny izolované komunistické země.
Fotografie je zářivě kolorovaná ozvěna černobílého snímku stejně masového nástupu nacistických ozbrojených sil z filmu Triumf vůle, který roku 1935 natočila Leni Riefenstahlová. Ani tento záběr pochopitelně nevynechala pozoruhodná výstava Umění a pohled z výšky, která je ve francouzských Metách otevřena do 7. října.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
