Ve víru mezinárodní politiky

V Česku a v Polsku mají rovněž vyrůst základy amerického raketového systému, což nahlas kritizují Rusové. A do třetice se zvláště britský a švédský tisk zabývá vyšetřováním údajné korupce při nákupu stíhaček Gripen českou armádou v roce 2002.

Obecně vzato, zájem ciziny není v žádném ze zmíněných případů důvodem k radosti. Vždy se Česko stává účastníkem, anebo objektem konfliktů a mohou z toho být jen nepříjemnosti. Na druhé straně se při všech těch zahraničněpolitických událostech můžeme dovědět, jak si na tom v mezinárodní politice stojíme.

Začněme chronologicky. Prezident Klaus nevybíravými prostředky útočí na Evropskou ústavu, která se podle jeho soudu má stát nástrojem k potlačení národních států v Evropě a jejich podřízení byrokratické elitě v Bruselu. Ta bude vládnout bez jakékoli demokratické kontroly. Tento temný plán uskutečňuje skupina politiků, které Klaus říká evropeisté. I když jde o nepříliš početnou skupinu, a český prezident přitom ani nevyjmenoval její členy, nebezpečí je prý vážné. Klausovy výroky připomínají obavy, které mělo osmnácté století z všemocných jezuitů a století devatenácté z moci tajných zednářských lóží. Bylo by tedy velmi snadné je označit prostě za paranoické. To by bylo ale předčasné, protože upozorňují, že v nejvyšších patrech evropské politiky, ať už to je v Bruselu, Paříži, nebo v Berlíně, existuje kasta mimořádně vlivných politiků a úředníků, kteří rozhodují o směřování starého kontinentu a běžný občan se o tom příliš nedozví. Velmi pravděpodobně žádný z nich není Čech.

Dostat je pod kontrolu by nepochybně bylo užitečné, otázkou jen zůstává, jestli Klausův postup může vést k nějakému výsledku. Pozoruhodná odpověď existuje i na otázku, proč nastaly takové poměry, že se Česká republika a další země musí jen přizpůsobovat normám, které přicházejí ze západní Evropy. Tato odpověď zní, že důvodem je prohraná studená válka. Češi, Poláci, nebo Maďaři byli na straně poražených a západní Evropa v táboře vítězů. Přijímání a vstup do Evropské unie se z tohoto úhlu pohledu stává kolonizací, která poraženým zemím prospívá ekonomicky, kulturně a postupně zvyšuje i jejich politický vliv - přesto jde především o přijetí podmínek vítězů. Ani veškeré Klausovy protesty nezmění nic na tom, že po dohodě nejsilnějších evropských zemí se Češi budou muset ke schválenému textu ústavy prostě přidat.

Slabost pozice České republiky je ještě lépe vidět ve sporu o americké radary na Brdech. Američané potřebují posílit svůj obranný raketový systém a základny ve střední Evropě jsou vítaným doplněním. Poražení ve studené válce přijmou americké vojáky s větší ochotou, než více sebevědomý západ Evropy. A to i přesto, že tyto základny území Česka nebo Polska chránit nebudou.

Do debaty se vmísilo Rusko, které prý rakety ve střední Evropě nechce, a také Německo, které doporučuje s rozzlobenými Rusy jednat. V Česku se o radarech rozjela politická diskuse. Nutno dodat, že tuzemská debata není důležitá, bez velkého významu je také hlas Německa. O radarech se dohodnou Američané s Rusy, kteří nově definují své mocenské zájmy. Výsledek oznámí Němcům a nakonec také Čechům. Radary na Brdech jsou koneckonců nevelká patálie.

Do popisu bezvýznamnosti Česka zapadá i vyšetřování případu Gripen. Britská společnost British Aerospace se dostala do podezření, že posílala úplatky do zemí, kam chtěla prodat britsko-švédské letouny Gripen. Terčem policejního zájmu se staly obchody s pěti zeměmi - Saúdskou Arábií, Tanzanií, jižní Afrikou, Rumunskem a Českem. Právě český případ britská policie vyšetřovat začala a málokdo z těch, kdo obchody s Gripeny sledoval, pochybuje o tom, že se při nich úplatky používaly. Jen to odhalit a dokázat.

Jinými slovy, ze všech podezřelých zemí jsou demokratické poměry nejlepší právě v Česku a právě proto má britská policie největší šanci při svém vyšetřování uspět. Britský boj s korupcí se odehraje v Praze. Bezvýznamnost Česka v mezinárodní politice je tedy pozoruhodná a reagovat na takové zjištěné jde pouze jediným závěrem: musíme se smířit.

A také možná hledat novou interpretací posledních dějin. Češi prohráli nejen studenou válku, ale patřili do tábora poražených ve druhé i v první světové válce. Záleželo jen na velkých státech, co konkrétně porážka přinesla.

Historické české země byly okleštěny už po válce v roce 1918. rozpadem Rakouska-Uherska sice vzniklo Československo, pozoruhodné soustátí Čech, Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi, jenže přišlo o větší část Těšínského Slezska, které vždy patřilo k české koruně.

Druhá světová válka připravila Čechoslováky o Podkarpatskou Rus, po studené válce se Česko a Slovensko rozdělilo. Je to kronika neúspěchů. Věřme tedy, že další integrace Evropy a americké základny přinesou dostatečné bezpečí, aby k dalším velkým změnám už nedocházelo. Takový by měl být pohled české zahraniční politiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .