Ve vesnici Posolská se památníky rozpadly, jiný je oplocený. Pravda tu ale díky učitelce žije dál
Klíčovým úsekem při pohybu legií po transsibiřské magistrále směrem na východ byla cesta lemující jezero Bajkal. Kdyby se tamních tunelů zmocnili Rudí, byla by pro legionářské ešalony cesta do Vladivostoku uzavřená. Čechoslovákům pod velením podplukovníka Ušakova a kapitána Gajdy se ale podařilo bolševiky nedaleko vlakové stanice Posolská porazit. Jak se přesvědčili reportéři ve svém vědeckém dobrodružství po stopách legionářů, oběti bojů tam připomíná hned několik míst.
Na břehu Bajkalu stojí prostý dřevěný dům s tyrkysovým plotem, cíl naší dnešní cesty. Abychom překročili jeho práh, musíme překonat několikahodinovou jízdu břízovými lesy podél západního cípu jezera. Deštěm a ledovým větrem nás vítá Posolská. Vesnice, ve které se v roce 1918 vysadili českoslovenští legionáři ze tří parníků a vpadli do týlu bolševických vojsk.
Díky úspěchu této operace padla poslední bašta bolševické moci ve východní Sibiři. Čechoslováci se proto mohli vydat směrem k Vladivostoku.
Oplocená paměť
Legie se vylodily nedaleko kláštera Spásy a Proměnění. Podle našeho průvodce, Alexandra Turika, posloužil klášter v době výsadku jako nemocnice. Leželi tady společně ranění Čechoslováci i bolševici.
Ve vesnici taky stály dvě velké mohly, jedna patřila Čechoslovákům, druhá ruským padlým. Zbyly po nich jen trosky.Ve vesnici taky stály dvě velké mohly, jedna patřila Čechoslovákům, druhá ruským padlým. Zbyly po nich jen trosky.
Kousek od kláštera nechalo občanské sdružení Paměť československých legií připevnit na masivní kámen pamětní desku. Ta ale není dostupná, stojí kolem ní plot. Turik vysvětluje, že se k desce nikdo nedostane, protože krátce po odhalení postavila obec na stejném místě vodárnu.
Ulomená hlava Čechie
Když se cestující vlaku ve stanici Posolská podívají z okna, můžou si všimnout bílého kříže. Ze železničního mostu, který před sto lety legionáři bránili, je kříž dobře viditelný. Alexandr Turik vysvětluje, že sem kříž, který připomíná oběti padlé při obraně mostu, postavili společně s Čechem Tomášem Netopilem v roce 2006.
Ve vesnici taky stály dvě velké mohly, jedna patřila Čechoslovákům, druhá ruským padlým. Zbyly po nich jen trosky, pod břízami leží vysochaná hlava Čechie, ženy reprezentující vlast bojujících legionářů. Její nerozpoznatelné torzo dnes skrápí déšť a smývá ze zbytků kdysi velkolepého památníku koňská lejna.
Prostý dřevěný dům
Povědomí české společnosti o legionářích je chabé, tvrdí režisér Nikolaev
Letos je to 100 let, co Československé legie v Rusku bojovaly s bolševiky a prošly dlouhou anabází cesty kolem světa, než se dostaly zpět do vlasti.
Usušit se vydáváme k učitelce z místní školy, Olze Alexejevně Bušině. Vypráví nám, že se snaží společně se svým manželem zachovat povědomí o místní historii.
Baví se s pamětníky, objasňuje minulost svým žákům a společně s nimi nosí také květiny k pomníkům, ať už patří komukoliv.
Na břehu Bajkalu stojí prostý dřevěný dům s tyrkysovým plotem, cíl naší dnešní cesty. Dokud se v něm bude svítit, nebude píseň o zlých Češích to jediné, co si lidé v Posolské v souvislosti s legionáři vybaví.
Související
-
Krasnojarsk na Čechoslováky vzpomíná jako na zrádce a vrahy. Proč?
Ne všude mají československé legionáře za hrdiny. V Krasnojarsku se pro ně dokonce vžil pojem čechosabaky (čeští psi). Zpívají o nich i písně popisující hrůzné příběhy.
-
Legionáři hráli šachy, divadlo i fotbal. Jak se jezdí po Transsibiřské magistrále dnes?
Přes 60 tisíc cestujících v deseti tisících vagónech. Tak početné bylo československé osazenstvo Transsibiřské magistrály v letech 1918 a 1919.
-
Transsibiřská odysea: Z osobního deníku legionáře Jana Kouby
Co všechno se skrývá pod slupkou legend o hrdinství československých legionářů?