Ve špatných časech dává smysl deficitní rozpočet. Vláda tak ekonomice částečně kompenzuje oslabení poptávky, vysvětluje ekonom

Státní rozpočet je plán finančního hospodaření státu, obvykle na jeden rok, který zajišťuje ekonomické, sociální a politické funkce státu. Má formu zákona, který navrhuje vláda a schvaluje Poslanecká sněmovna. Státní rozpočet obsahuje odhad příjmů z různých zdrojů a rozdělení výdajů do různých kapitol. Jeho prostřednictvím vláda realizuje hospodářskou politiku a uskutečňuje své programové priority.

Čtěte také

Hodí se silnější, nebo slabší koruna? Každý by odpověděl jinak, pro investory je atraktivní silná měna

Obsahuje na jedné straně veškeré příjmy, které stát vybere, a na straně druhé ukazuje, za co přesně stát tyto peníze utratí.

„Jedná se jen o hospodaření ústřední vlády a institucí, které mají příjmy jen z tohoto rozpočtu. Někdo z nás by do státu mohl řadit i samosprávy, tedy kraje a obce, a taky státní nebo polostátní firmy, jako jsou České dráhy, Lesy ČR, Česká pošta nebo ČEZ. Státní rozpočet se samospráv a uvedených firem týká jen tím, že z něj do jejich rozpočtů jdou dotace a opačným směrem jdou z firem do státního rozpočtu případné dividendy,“ nastiňuje ekonom Michal Skořepa.

Podle toho, jak vláda hospodaří, může být státní rozpočet buď vyrovnaný, což je ideální situace, kdy jsou příjmy stejně vysoké jako státní výdaje, nebo může být přebytkový, kdy příjmy výdaje převyšují, ale nejčastěji je v západním světě v poslední době dlouhodobě deficitní, což znamená, že vlády víc utrácejí, než kolik od lidí a firem vyberou peněz. Pak vzniká v rozpočtu dluh, který je zapotřebí nějak financovat a zaplatit.

Čtěte také

Centrální banka zabezpečuje cenovou stabilitu i kontroluje činnost komerčních bank. Jak si v tom vede ta česká?

„Ve špatných časech dává smysl, aby byl rozpočet deficitní. Vláda tak ekonomice aspoň částečně kompenzuje oslabení poptávky. V dobrých, aby byl přebytkový. Vláda aspoň částečně kompenzuje zesílení poptávky,“ doplňuje Skořepa.

„Deficity dávají smysl také v případě, že si za ně koupíme investice, díky kterým následně produktivita ekonomiky roste tak rychle, že dluhy bez problémů splatíme a ještě nám zbude něco navíc. Může jít třeba o nové dálnice nebo automatizaci státní správy.“

Michal Skořepa dodává, že pokud se výsledný dluh drží v rozumných mezích, pak můžou být v pozadí deficity způsobené rozumným zadlužováním na provádění investice. V praxi jde ale často o důsledek přílišné rozhazovačnosti. Dramatickým příkladem jsou veřejné finance v Itálii a zejména v Řecku.

Poslechněte si celé Ekonomické jednohubky v audiozáznamu.