Važme správně hodnotu života

Je pak přirozené, že v zájmu leckterých válečníků bylo a je takové důvody veřejnosti vsugerovat i tam, kde nejsou zcela pravdivé, neboť tak jsou lidské oběti ještě nejsnáze akceptováni. Kupodivu, jako silný motiv k dobrovolnému hazardování životem se odedávna osvědčuje také žoldnéřství, i když se dnes většinou nerado přiznává a maskuje se zpravidla pohnutkami ušlechtilejšími. Přes všechny tyto tradiční jevy se však až donedávna zdálo, že v zásadě stále platí pud sebezáchovy, jakožto spolehlivý přírodní zákon, na němž lze stavět rozhodující politické postupy.

Například v roce 1945 stačilo reálné předvedení dosud nevídaných účinků tehdy zcela nové atomové zbraně a v několika dnech byla na kolenou země, kde samurajské tradice, devalvující hodnotu života na okázalou oběť na oltář vlasti, našla svoji podobu v sebevražedných pilotech kamikadze. A když pak byli stále ničivějšími zbraněmi vybaveny obě supervelmoci tak zvané studené války, právě tato rovnováha sil po celé půl století velmi výrazně generovala jejich pud sebezáchovy a vedla je k velké opatrnosti, aby se studená válka nezvrhla ve válku horkou.

Teprve, když se konečně ukázalo, že jedna z velmocí to šílené zbrojní tempo neudrží, vedlo to jak známo k politickému zhroucení celého toho slabšího sice, ale přesto obrovského impéria. Nyní to vypadá tak, že v jiné významné části světa, oplývající zejména jistou surovinou zcela nezbytnou pro pohodlí tak zvané západní civilizace, opustil pud sebezáchovy tamější lidi, kteří pak na nejrůznějších místech světa, terorizují ty, koho jejich vůdcové prohlašují za nepřátele. Od oněch mnohdy samozvaných a mnohdy až tajemně virtuálních představitelů, slyšíme fanatické vztahy k nám, lidem s normálními instinkty.

Vy milujete život, my milujeme smrt. A desítky jejich stoupenců tuto svou lásku ke smrti, podmíněnou ovšem vsugerovanou vírou daleko lákavější a nikterak pouze duchovní život posmrtný, předvádějí jako zbraň, s níž si my, milovníci života, nevíme rady. Nedávno jsem však viděl v Mladé frontě Dnes kreslený vtip znamenitého karikaturisty Kemela, v němž kdosi zvenčí říká Usámovi bin Ladinovi, sedícímu v pohodlném jeskynním úkrytu. Na to, jak milujete smrt, se mi zdá, že máte hodně tuhý kořínek. A tu mě napadla věc, která by té obávané sebevražedné zbrani přece jen otupovala ostří a kterou teď možná ověřuje Ariel Šaron systematickým zabíjením vůdců teroristické organizace Hammás.

Co když pud sebezáchovy zásadně platí i v těchto islámských krajích a je narušován pouze tím, že je zde dobře vyvinut orientální systém vymývání málo gramotných mozků, jemuž podléhají sice dost četní, ale přece jen jednotliví fanatici. Na druhé straně, takový Saddám Husajn podle nedělní reportáže BCC ještě před svým dopadením prý tajně navštívil hrob svých synů Udaje a Kusaje a usedavě prý tam plakal. Nad čím asi jiným než nad ztrátou jejich pozemských životů.

V poněkud volnějších souvislostech s tím vším jsem minulý týden hodně přemýšlel o tom, jak stanovit hodnoty, za něž nám Evropanům stojí za to riskovat život. Ještě v době, kdy i při střízlivém uvažování jsme museli připustit, že životy tří českých zpravodajů v Iráku visí na vlásku, vyšly články dvou jejich českých kolegyň, které obě už v rámci svého povolání pocítily samy na sobě dotek smrti. Zatímco Petra Procházková v Lidových novinách s plným nasazením zastávala názor, že čeští novináři musí vždy být v místech, kde se válčí, Sabina Slonková v Hospodářských novinách toto jednoznačné odhodlání značně relativizovala.

Poukazovala na to, že světová média, jako je BBC, nepustí do vyzpytatelných krizových oblastí žádné zpravodaje, kteří by neprošli armádním výcvikem. Obecně se považuje za zcela nemožné, aby někam vyjeli sami jednotlivci. Vždycky je to početný a pečlivě vycvičený tým pracovníků. Jelikož česká veřejnoprávní média něco podobného zpravidla nemohou zajistit, je nutné pečlivě zvážit, zda-li hodnota zpráv, které by se naše veřejnost bez takto nechráněných reportérů nedověděla, je tak důležitá, že stojí za riskování jejich životů a konec konců i za nemalé náklady, vynaložené na jejich záchranu a repatriaci.

Dokonce ani veřejnoprávní tisková agentura nepovažovala za nutné taková rizika podstoupit a ustála raději kritiku, kterou kdosi chytrý proti ní v této věci vznesl. Zdá se, že určitý podíl nezodpovědnosti pocítil sám Michal Kubal, který hned v prvních větách po svém osvobození se omlouval za všechno, co svým nejbližším, ale i celé veřejnosti, způsobili. Přiznám se, že pocit jisté výčitky jsem měl vůči němu už ve chvíli, kdy po prvním šťastném návratu se v kritických chvílích objevil v Bagdádu znova, aby nám sděloval takové věci, že sto metrů od něho vybuchla bomba.

Jeho to mohlo stát život a pro nás takové sdělení valný význam nemělo. Věřím, že i přes různé odhodlané řeči zachráněných reportérů, nikoliv oni, ale jejich šéfové napříště velmi dobře uváží, zda-li poměr mezi jejich vybaveností a hodnotou očekávaných informací je dostatečně přesvědčivý, aby bylo radno riskovat podobné hororové situace, jakých ti tři byli minulý týden přímými účastníky a my doma vyděšenými diváky, plni obav o to, co bohu dík v naší kulturní oblasti stále klademe na první místo. Tedy o jejich mladé životy.