Války, dekolonizace i brexit. Velká Británie si od otevření Royal Albert Hall prošla mnohým

3. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy První představení v Royal Albert Hall se uskutečnilo 28. března 1871

Na některé věci nemělo peníze ani britské impérium ve svém zlatém věku. Třeba na Royal Albert Hall. Podle původních plánů měla stavba pojmout 30 tisíc diváků. Nakonec si stavitelé museli vystačit s osmi tisíci místy. I tak byla v roce 1871, v době otevření, monumentální stavbou, která svým tvarem a velikostí neměla v tehdejší Evropě obdoby. Stejně tak ale trpěla neduhy, podobně jako celé impérium v následujících sto padesáti letech své existence.

Royal Albert Hall měla tvar eliptického bubnu. Prostor byl zaklenutý skleněným stropem na železných nosnících. Akustika v hale, která byla desetkrát větší než jakákoliv jiná evropská koncertní hala vystavěná v té době, se nejdřív zdála v pořádku. „Ale už při zkušebním koncertu před otevřením byli návštěvníci svědky mocné ozvěny, takže na některých místech byla slova nebo zpěv slyšet dvakrát a jinde vůbec,“ popisuje hlavní nešvar stavby profesor Jindřich Vybíral z Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Royal Albert Hall v Londýně

I přesto halu v březnu roku 1871 otevřeli. Zahajovací koncert přinesl rozčarování veřejnosti. „Ta slavná hala existovala s příšernou akustikou sto let. Echo se podařilo eliminovat až v roce 1971. Pod skleněný strop, od kterého se do té doby odrážel zvuk, zavěsili 135 disků z polyesteru.“ Ty podle Vybírala vytvořily akustické mraky. Nad scénou pak stavitelé zbudovali baldachýn.

Období ztrát území

V roce 1871 se sjednotilo Německo. Na evropském poli tak Britskému impériu vznikl velký a silný soupeř. Spojené království se navíc muselo vypořádávat s problémy ve svých zámořských oblastech i s jejich ztrátami. Na přelomu 19. a 20. století muselo například vyvinout značné úsilí na potlačení odporu Búrů na jihu Afriky. V druhé búrské válce například zvítězilo až nasazením téměř půl milionu vojáků a za využití brutálních metod boje včetně vypalování farem a likvidování civilistů v koncentračních táborech. Jihoafrická území ale Velká Británie v tu chvíli neztratila.

150 let Royal Albert Hall

„Prvním dekolonizovaným územím bylo třináct severoamerických osad v 18. století. A pro Británii byl tento proces skoro odstrašujícím případem,“ popisuje postupné ztráty britského území Jaroslav Valkoun z Ústavu světových dějin Univerzity Karlovy. „S dekolonizací se tak Velká Británie vypořádává kontinuálně. Snaží se jim předcházet třeba reformami nebo udílením větší míry autonomie. Ne vždy dekolonizaci zabrání, ale měli čas se na ni připravit. Když se na to podíváme, na ty odtržené oblasti, Britové si nikdy nechtěli úplně zavřít dveře – ať už ekonomicky nebo politicky. Připomeňme si třeba slavný projev Harolda Macmillana o větru změn v jihoafrickém parlamentu. Britové připouštěli změny, které se například děly v Africe. V mnoha ohledech je byli schopní akceptovat a přizpůsobit jim svou zahraničně politickou linii.“

První africkou subsaharskou zemí, která na Velké Británii vyhlásila nezávislost, byla Ghana v roce 1957. Ještě dříve získaly nezávislost Indie a Palestina. Před velkými válkami získalo nezávislost dokonce Irsko, i když oblast Severního Irska dodnes zůstává součástí Spojeného království, zmítaná násilnostmi, které ukončilo až podepsání Belfastské nebo také Velkopáteční dohody v roce 1998.

Odchod, který rozhodli frustrovaní

V roce 2020 naopak Spojené království Velké Británie a Severního Irska jedno uskupení opustilo – Evropskou unii. Stalo se tak po referendu z roku 2016, kdy většina hlasujících překvapivě rozhodla o brexitu. Podle Ondřeje Housky z Hospodářských novin, bývalého zpravodaje Českého rozhlasu v Bruselu, to byl šok: „Můžeme jmenovat klíčové skupiny, které to referendum rozhodly. Lidé nad 65 let drtivě hlasovali pro brexit. Naopak mladší lidé pod třicet skoro stejným poměrem hlasovali pro setrvání. Platí ale, že ve volbách je účast mladších voličů nižší. Lidé v Anglii a ve Walesu hlasovali pro brexit, ve Skotsku a v Severním Irsku volili setrvání v Unii, podobně jako obyvatelé kosmopolitních měst. Jazýčkem na vahách, který rozhodl, byl fakt, že k volbě se přidali ti, kteří jinak nechodí volit. Ani průzkumy s nimi nepočítaly. To jsou lidé většinou znechucení politikou, svou životní situací. Ti přišli a vyjádřili protest proti vládě.“ Tu v roce 2016 vedl konzervativní premiér David Cameron, který byl zastáncem setrvání v Osmadvacítce.

Spustit audio