Václavové v přemyslovské tradici. Od vraždy Václava III. uplynulo 710 let

Přemyslovci stáli v počátcích české státnosti a vládli nejprve nad územím Prahy a jejího blízkého okolí. Během následujících tří století svá území úspěšně rozšiřovali a dařila se jim také sňatková politika. I když o přemyslovských královnách ani princeznách mnoho nevíme, nakonec to byly ony, které v rodové tradici pokračovaly poté, co dynastie vymřela po meči.

Odkud Přemyslovci na území dnešního Středočeského kraje včetně Prahy přišli, historikové nevědí. Jedna teorie říká, že snad byli potomky Vikingů či Normanů, druhá zase, že šlo o Slovany z východu, možná z Moravy. Každopádně v jejich genech kolovala touha dobývat a vládnout. To také učili své mužské potomky od útlého věku, jak říká profesor Josef Žemlička.

V pořadu Historie Plus uslyšíte reportáž z Olomouce, z míst, kde byl podle nejnovějších archeologických průzkumů zabit Václav III. Hovoří kurátoři Arcidiecézního muzea v Olomouci, Jana Hrbáčová a Miroslav Kindl, o rodu Přemyslovců profesor Josef Žemlička.

Rodové jméno jim v 19. století přisoudil až tvůrce našich starších dějin, historik František Palacký. Ve středověku totiž nebyla příslušnost ke konkrétní dynastii rozhodující, podstatné bylo místo v mocenské hierarchii a mužský předek. Králové nejsou v dobových listinách označováni ani pořadovými číslicemi, to jsme jim přisoudili až my kvůli tomu, abychom se v historii neztratili a nepletli panovníky mezi sebou, zvláště když se každý druhý jmenuje Václav.

Václav bylo skutečně dynastické jméno, které se u jiných šlechtických rodů nevyskytuje z úcty k rodině královské. Kníže Václav, zavražděný 28. září 935 bratrem Boleslavem, je zemským patronem a nejznámějším nositelem tohoto jména. Následují další knížata a králové zapsaní v historii různým způsobem. Bohužel, i jako oběť politické vraždy na objednávku jako v případě Václava III.

Poté, co k ní v Olomouci došlo, bylo jeho tělo uloženo do románské krypty katedrály svatého Václava vedle domu kapitulního děkana na stejnojmenném náměstí. Trvalo 20 let, než bylo převezeno do Prahy. Mladý král, který převzal zadluženou zemi po svém otci Václavu II., nestačil zplodit legitimního potomka a rod Přemyslovců už neměl mužského následníka.

Pamětní deska. Dvorana Přemyslovců s pomníkem Václava III.|foto: Michaela Krčmová

Čtyři roky po vraždě se vdává Václavova mladší sestra Eliška za lucemburského hraběte Jana ve Špýru, syna císaře Jindřicha VII. a budoucího českého a krátce také polského krále. Mezi sedmi dětmi narozenými z tohoto manželství je také Václav, při biřmování pojmenován Karlem, jenž císařskou korunovací získal titul Čtvrtý.

Náš státnický začátek orámovaný vládou Přemyslovců byl obdobím, k němuž máme tendence se vracet. A jak napsal již zesnulý historik Dušan Třeštík, pohybujeme se stále na živém smetišti dějin. „Lidé se k tomuto smetišti vztahují, používají pohozených zlomků dějin druhotně jako nářadí, které jim pomáhá, aby se vyznali ve svém vlastním světě. Podstatné na tomto chaotickém procesu nejspíš je, že ti, kteří bloudí, se nakonec nějak shodnou a sbírají totéž, takže ve výsledku o náhodu nejde, dává to smysl. V našem případě, v případě hromady posbíraných věcí, k níž kdosi přiložil na kusu lepenky napsané slovo Přemyslovci, jsou tím smyslem nepochybně počátky, předznamenání našeho společného života, něco jako dětství.“