Václav Vaško: Ne vším jsem byl rád

Znal jsem ho od začátku devadesátých let, ale o jeho pohnutém životaběhu jsem se dozvídal postupně, především z jeho memoárové knihy Ne vším jsem byl rád, kterou vysíláme v rámci Radioknihy od 3. května, kterou připravila Jana Franková.

Odbojář, diplomat, mukl

Václav Vaško se narodil ve slovenském Zvolenu. Od českého otce – právníka – zdědil čestnost, od slovenské matky jemný cit pro bližní. Vystudoval obchodní akademii v Banské Bystrici a po maturitě studuje (do r. 1944) na Vysoké škole obchodní v Bratislavě. Účastní se Slovenského národního povstání, je zatčen gestapem a čeká na popravu.

Nakonec je skoro zázračně propuštěn, znovu zatčen příslušníky Wehrmachtu, později se až do konce války bude skrývat. Po válce působí v diplomacii jako velvyslanecký atašé v Moskvě, uzavírá manželství s Irinou Jukovovou (dcera vysokého sovětského funkcionáře popraveného před válkou během Stalinových čistek) a za rok se jim narodí dcera Marija.

Jenže do života zasahuje nastupující komunistická diktatura, tedy přesněji její pohůnci v různých funcích. Václav Vaško je propuštěn z ministerstva zahraničních věcí a stává se dělníkem na stavbě letenského tunelu. Žena a dcera za ním do Československa nesmí vycestovat, i když se pokouší klatbu ještě na poslední chvíli změnit tím, že požádá o vstup do KSČ, za což se pak bude nesmírně stydět. Nic mu to však není platné, v únoru 1953 je zatčen a odsouzen na třináct let stalinských kriminálů.

Rozpad rodiny

Manželství a rodina se rozpadá a jeho život dostává cejch vyděděnce. Ale komunistický kriminál je plný podobných outsiderů. A tak se Václav v té vybrané společnosti profesorů, teologů, básníků, historiků a duchovních dál vzdělává a posiluje svoji víru a naději. Propuštěn je na amnestii po devíti letech a pracuje jako betonář, frézař a zámečník.

Teprve až v čase pražského jara se může na chvíli vrátit do veřejné činnosti, spoluzakládá Dílo koncilové obnovy, účastní se veřejných debat, nastupuje jako vedoucí Vydavatelství České katolické charity. Jenže za pár let je znovu vyhozen a živí se jako korektor. To už však pracuje na Neumlčené – velké knižní fresce či kronice poválečných dějin katolické církve v našich zemích.

V roce 1989 spoluorganizuje dnes již legendární pouť do Říma na svatořečení Anežky České, a přestože je již bezmála sedmdesátiletý, vrhá se po roce 1990 do obnovy společnosti – jako ředitel vydavatelství Zvon. A především – znovu po letech potkává svoji dceru a manželku a obnovuje s ní v roce 1991 manželství. V roce 1998 je dekorován prezidentem Havlem medailí Za zásluhy o ČR a dokončuje svoji kroniku Neumlčená (Dům na skále) a právě memoáry.

Výstižně Vaškův životní příběh pojmenoval jeho spolumukl, teolog Oto Mádr: „Vaškův nádherně zpackaný život potvrzuje – i za tisíc dalších – pravdu o podobenství o zrnu, jež vyvolává mnoho životů vlastní sebeobětí. Svobodná občanská společnost, víra a církev nepřežije bez velkých srdcí, která mezi množstvím atraktivních nabídek seberealizace nepřeslechne výzvu ‚Pojď za mnou.‘ Díky, Václave.“