Václav Moravec věší "Otázky" na hřebík

17. květen 2005

Moderátor hlavního diskusního pořadu České televize Václav Moravec ohlásil, že toho nechá. Podle informací z tisku to zdůvodnil notorickými potížemi, drahotami, výhradami, jaké mu působili přizvaní hosté, vesměs naše politické špičky. Jeho šéf Zdeněk Šámal prohlásil, že ho chápe, ale že jeho čin je neprofesionální. Samotný pořad si pan Šámal pochvaluje.

Říká, cituji dle týdeníku Respekt: "Lidi se na to dívají, politici reagují, noviny citují. A veřejnoprávní televize by měla mít diskusní pořad, kde zaznívají výrazné názory." Konec citátu. Jsem mediální laik, svou osobní zkušenost nezobecňuji, pouze nabízím k úvaze.

Když jsem ještě působil jako tiskový tajemník premiéra Pitharta, značnou část bdělého času jsem věnoval sledování médií. Byl to sice jednostranný, ale přece jen užitečný způsob poznávání tehdejšího stavu společnosti a její začínající politické elity. Předností televizních debatních pořadů byla jejich názornost a příležitost, jakou skýtaly spontánním, tedy bezděčným, nestylizovaným, verbálním i neverbálním reakcím účinkujících.

To bylo zpočátku. Protože se na obrazovce vyskytovaly stále stejné tváře, i dnes je tu jen nízké dvoumístné číslo, poznávací hodnota sledování se časem vyčerpala. Jednu neděli jsem na televizní debaty zapomněl. Ukázalo se, že jsem o nic nepřišel. Od té doby je sleduji jen namátkou, na pár minut a jen zřídka. Důvod vrátit se k nim naplno mi nevznikl.

Pana Moravce jsem poznal nejprve jako posluchač jeho rozhlasových interview. Dělal to dobře. Vždycky jsem si odnesl nějaké nové poznání a podnět k přemýšlení. Jako televizní moderátor mi ten užitek neposkytl. Jako by se z malíře zajímavých drobnokreseb stal malíř pokojů. Není to jeho vina. Myslím, že je to v televizi, v samotné její podstatě a v tom, jak se u nás provozuje.

Kdyby si pan Moravec pozval do rádia pár politiků a oni se tam do sebe pustili, jak to dělají před kamerou, bylo by to nesrozumitelné, tedy nevysílatelné. Televize skrumáž nejen unese, ale předvede jí jako zajímavou podívanou. Jenže zajímavou pro pavlačové drbny ne pro toho, kdo očekává, že mu pomůže rozumět. Obrazovka z nás dělá zevlouny. Televizní debatní pořad je vždycky spíše o debatujících než o tématu. Mohlo by tomu být jinak, kdyby se debatéři dokázali upozadit a kdyby předkládali témata. To ale naše politické špičky nedovedou. Neumějí diskutovat. Chtějí především předvádět samy sebe. Na poprvé se to snese, pak se ale takový pořad stává samoúčelným.

Pan Šámal, dnešní šéf televizního zpravodajství, začínal na obrazovce jako zajímavý člověk. Dnes už je bohužel profesionálně deformován. Lidi se na to dívají, říká. Stal se služebníkem bohyně sledovanosti. Ano, lidi se dívají na leccos, i na propadáky. Politici reagují, pokračuje pan Šámal. Politici drží veřejnoprávní televizi pod krkem a nutí ji, aby fungovala jako aréna pro jejich exhibice, které chtějí navíc sami režírovat. Tím lezli panu Moravcovi na nervy.

Pan Šámal má za to, že v televizních debatách mají zaznívat výrazné názory. Tohle už je propadák nejen televizní, nejen žurnalistický, ale obecně vzdělanostní, neboť co je to výrazný názor? Názor je od nazírat, tedy vidět, nazírám vždycky něco, preference výraznosti je rezignací na předmětnou zaměřenost nazírání, tedy i lhostejnost k pravdivostní hodnotě výpovědi, která názor tlumočí. Pak je jedno kdo a o čem tam mluví, hlavně, že je to výrazné. Pak by měli být zváni do debatních pořadů lidé jako pan Zivčák nebo doktor Sládek. Protože máme ústavně zajištěnu svobodu projevu, nelze proti tomu namítat. Chápu ale ty, kdo nemají chuť se na takovou podívanou koukat. A chápu pana Moravce, že u toho nechce být.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio