Václav Klaus promluvil k referendu

10. červen 2003

V jednom jediném dnu, tedy v pondělí tohoto týdne, jsem přečetl a vyslechl několik velmi zdařilých a vpravdě euronadšeneckých příspěvků. Ráno v českém vysílání BBC to byla filmová kritička a televizní moderátorka Tereza Brdečková, pak v Lidových novinách hned čtyři výborné články, do nichž jejich autoři Ladislav Smoljak, Ondřej Neff, Michal Horáček a Jiří Löwy dali tolik přesvědčivosti, že každý čtenář musel přinejmenším uvěřit naprosté poctivosti jejich proevropského smýšlení.

A jelikož mi téhož dne přišly poštou i Česko-slovenské mosty, přečetl jsem ještě tam neméně sugestivní úvahu socioložky Jiřiny Šiklové, o tom, co by se stalo, kdybychom vstupu do Evropy řekli ne. A dále celostránkový článek politologa Jiřího Pehe, podrobně a kriticky analyzující opatrnické postoje některých našich významných politických sil k nadcházejícímu referendu.

A pak se ozval dvakrát Václav Klaus. Nejdřív z Radiožurnálu se svou oficiální výzvou k občanům a později z BBC z mnohem volnějším rozhovoru s moderátorem Václavem Moravcem. A do té předchozí eurooptimistické nálady jakoby začaly padat obvyklé kapky skepse a pesimismu. V obou případech to začalo zmínkou o významné části naší suverenity, kterou budeme muset Evropské unii předat výměnou za spolupodílení se na jejím rozhodování a za možnost býti její součástí.

V obou případech Václav Klaus neřekl, jak bude hlasovat on sám. Neboť jde přece o hlasování tajné, není-liž pravda. Všechno formálně naprosto v pořádku, až na to, že i v této historicky veledůležité chvíli zde opět zaznívá onen známý hlas, který se tak bojí přemíry růžové barvy, že valnou část svého půlhodinového vystoupení v BBC věnuje tomu, aby jakoukoliv růžovou barvu z naší evropské budoucnosti vymýtil vůbec. Člověku maně vytane Čapkova definice opravdového pesimisty, jemuž nestačí přesvědčení, že ze dvou možností nastane vždy ta horší. Ale že on bude mít navíc jakousi radost, až to špatně dopadne. On to přece včas říkal, ne?

A taky u Václava Klause jako bychom slyšeli pomyslný návod ODS k referendu, jak ho v úterních Lidových novinách paroduje Daniel Kaiser. Zasunout lístek do urny, vytáhnout, zasunout, vytáhnout, zasunout, pustit. Víc než v nějakých věcných argumentacích se to v Klausově rozhovoru projevovalo jaksi marginálně. Tedy hned na začátku obligátní špičkou proti novinářům, kteří z nedostatku práce si o něm v této věci ledacos vymýšlejí.

Dále připomenutím, jak hluboce ho osobně urazilo, když někdo od lidovců naznačil, že on někdy v těchto věcech sdílí názory ODS. A hlavně pak prudkým útokem na slavného chirurga profesora Pavla Pafka, který si někde troufl říci, že vkládá do Evropského parlamentu větší naděje, než do toho našeho. Jakoby bývalý předseda Poslanecké sněmovny sám nejlépe neznal příslušné poměry, o nichž se ostatně může přesvědčit každý televizní divák při známých nočních přenosech.

To opravdu vyslovený názor vynikajícího odborníka a člověka, který zachránil život bývalého prezidenta a denně, ač původem Slovák, zachraňuje životy mnoha českých lidí, opravňuje dnešního prezidenta k výroku, že tento muž musí tuto zemi a její občany nenávidět?

Úsilí moderátora vymámit z Václava Klause jeho doporučení voličům, zda-li tedy ano nebo ne, nakonec přece jen nezůstalo tak docela bez úspěchu. Prezident byl o svém ano jaksi usvědčen tím, že jel přece úplně z vlastního popudu do Athén podepsat naší přístupovou smlouvu, ačkoliv se s jeho účastí původně nepočítalo. Kdyby tady Klaus nepřiznal, že toto bylo jeho ano k přístupu, nezbývalo by jiné vysvětlení, než že do Athén jel kvůli tomu, aby byl na historické fotografii. A to snad skutečně není pravda.

Ostatně Jaroslav Plesl v úterních Lidových novinách připomíná i podobná další jednoznačná Klausova přiznání k Evropské unii. Například, když před rokem řekl: "Přihláška byla podána s mým podpisem a já své podpisy nezapomínám ani nevymazávám". A na otázku, zda je náš vstup do EU národním zájmem řekl: "Odpovídám, že ano".

Snad to tedy platí i pro nynějšího Václava Klause jako prezidenta. Ale jakousi vnitřní nechuť k našemu vstupu, alespoň z tónu svého hlasu a z tónu svých vět vymazat stále nedokáže.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio