Václav Klaus je prezidentem všech občanů

Získat na svou stranu tyto odpůrce by bylo velmi obtížné a možná i zcela nemožné. Někteří z nich totiž sahají k něčemu, co je v české politice zcela nové a co se koncentrovalo do už naznačeného hesla: Václav Klaus není můj prezident. Poprvé jsem tuto myšlenku slyšel z úst svého kolegy novináře. Nejste snad občanem České republiky?, replikovala přirozeně jiná moje kolegyně a tím jednoduše odhalila slabinu této argumentace. Podruhé toto heslo zaznělo z tiskové konfrence malé politické strany Cesta změny, kterou v Senátu zastupuje nestraník Martin Mejstřík. Také prezidentem Cesty změny není prý Václav Klaus, zřejmě proto, že jeden její senátor pro něj nehlasoval a že pro něj naopak museli hlasovat někteří komunističtí poslanci, či senátoři.

Už za úplnou dětinskost je pak možné považovat slova aktivistů kolem někdejší výzvy Děkujeme, odejděte. Nejprve jeden z nich obvinil prezidenta Klause z nepřímé odpovědnosti za smrt studenta, který se minulý týden úpálil na Václavské náměstí, byť o prezidentovi nezaznělo v sebevrahově závěti ani slovo. A pak aktivisté vyzvali k nošení černé stužky na znamení smutku, že země má prezidenta Klause.

Popravdě řečeno, jde opravdu o zvláštní slova a zvláštní argumentaci, která zcela pohrdá parlamentní demokracií. Je totiž možné spustit celou vlnu podobných absurdních argumentací. Českou stranu sociálně demokratickou volilo zhruba třicet procent občanů, kteří přišli k volbám. Když budeme počítat i ty, kteří nepřišli, pak premiér Vladimír Špidla z ČSSD není premiérem přes osmdesáti procent občanů České republiky. Stejnému počtu občanů České republiky není předsedou Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. Ministr vnitra Stanislav Gross není ministrem vnitra osmdesáti procentům občanů.

A kterému počtu občanů je místopředsedou vlády Petr Mareš, když jeho strana disponuje v Poslanecké sněmovně osmi poslanci? A komu je předsedou Senátu Petr Pithart, když zase jeho strana disponuje ve veřejnosti devítiprocentní podporou?

Sám senátor Martin Mejstřík byl ve volebním senátorském obvodu Praha 1, 2 a 7 zvolen díky volební neúčasti jen malou hrstkou občanů tohoto obvodu. V prvním kole pro něj hlasovalo 3 651 občan. Ve druhé kole pak 18 087 občanů senátorského obvodu. Zapsaných voličů v tomto obvodu je ale 97 864. Pro Martin Mejstříka tedy v prvním kole hlasovaly asi 4 procenta občanů volebního obvodu, ve druhém kole pak kolem dvaceti procent. Z toho tedy vyplývá, že Martin Mejstřík je senátorem pouhých dvaceti procent občanů volebního obvodu a není tedy senátorem zhruba osmdesáti procent občanů Prahy 1, 2 a 7. Navíc Martin Mejstřík těžko může doložit, že pro něj ve druhém kole nehlasoval žádný z 1 984 voličů, kteří v prvním kole dali hlas kandidátovi KSČM. Je zřejmé, kam lze podobnou argumentací až dojít.

Není tedy správné tvrdit, že někdo není něčím zástupcem. Pokud je ústavní činitel zvolen podle demokratických pravidel, pak přirozeně zastupuje i ty, kteří ho nevolili a kteří z tohoto důvodu vlastního zástupce nemají. K argumentaci, podobné té, co nyní zavádí Cesta změny, se snad svého času neuchýlili ani Sládkovi extrémisté. Ani ODS, která o bývalém prezidentovi Havlovi pronesla nejednu nelichotivou větu, nedopustila, aby některý z jejích politiků pronesl, že Havel není jeho prezident. A vzpomeňme na situaci, když bývalý místopředseda ODS Macek učinil Havla terčem svého ostrovtipu ohledně jeho původního povolání a Václav Klaus ho musil na tiskové konferenci ODS mírnit.

Václav Klaus je bezesporu silná a tedy přirozeně kontroverzní osobnost a je proto pochopitelné, že nemůže konvenovat všem. Pokud ale se stal prezidentem republiky, pak by bylo dobré ctít jeho úřad, jak to ostatně žádali pro prezidenta Václava Havla často titíž lidé, kteří nyní Klausův úřad zpochybňují.

Druhá věc je, jestli je třeba uznávat prezidentovi politické názory. To zajisté jeho oponenti nemusejí. Sám Klaus se ale snaží ukázat, že tvář tvrdého politického lídra, nekompromisně tepajícího své názorové odpůrce, nechal za bránami Hradu. Slibuje být prezidentem všech, avšak nikdy zároveň neříká, že bude zcela nadstranický, jak to někteří interpretují. Bude proto zajímavé sledovat, co si prezident Klaus počne se svým názorovým směřováním, až se bude opravdu lámat chleba, jak se říká, například bude muset činit zcela konkrétní politická rozhodnutí a jak tedy konkrétně naplní svou představu prezidenta aktivního, avšak nikoli aktivistického. Hranice mezi oběma polohami je totiž velmi neostrá a dá se obratným manévrování ještě více rozostřit.

Příležitost možná bude mít už toto úterý, kdy se bude hlasovat o důvěře vládě. Pokud se vládě nepodaří důvěru získat, což je nepravděpodobné, ale stát se to může, bude pak na prezidentovi, jak bude moderovat další politická jednání a koho pověří sestavením nové vlády.

Přitom prezident disponuje podle Ústavy pravomocemi, které mohou politickou scénou pěkně zamíchat. Ústava mu neukládá, koho musí pověřit sestavením vlády a tento proces může teoreticky libovolně blokovat. Ostatně, byl to prezident Havel, který něčím podobným kdysi hrozil, který byl z úmyslů něco takového dělat kdysi obviňován, ale který se ničeho takového nikdy nedopustil. Nikdy totiž opravdu neblokoval sestavení vlády a vždy jejím sestavením pověřil vítěze voleb, samozřejmě vyjma zvláštní situace kolem jmenování nepolitické Tošovského vlády, kdy opravdu učinil pokus vybrat vládu prezidentskou, nezávislou na výsledku voleb.

Jistě je přirozenou zvyklostí, že prezident by měl pověřit sestavením vlády šéfa nejsilnější strany, a smlouva o politické stabilitě mezi ČSSD a ODS předpokládala dokonce ústavní změnu, která by to prezidentovi přímo nařizovala. Bude zajímavé sledovat, zda-li se názor nového prezidenta Klause na tuto ústavní změnu nezměnil a hodlá-li tuto zásadu vždy ctít, či třeba neodolá pokušení vložit se do dění a ze své prezidentské funkce ho ovlivňovat, jak to více či méně otevřeně činil Václav Havel.

Pokud Václav Klaus nedostane příležitost už v úterý, dostane ji zcela jistě nejpozději při nejbližších volbách. Ještě dříve bude mít ale možnost ukázat, jak je to s jeho stranností či nestranností při jmenování nových ústavních soudců a členů bankovní rady. Jestliže v těchto chvílích by dal průchod svým politickým názorům, pak by se málo lišil od Havlovy praxe, kterou tolik kritizoval. To vše je ale zatím v rubrice Uvidíme. Teprve pak bude možné hodnotit prezidentova slova z jeho prvního projevu k občanům.

Zatím je ale nutné znovu a znovu připomínat všem, kteří na to zapomínají, že Václav Klaus je už nyní z povahy věci a hlavně z Ústavy prezidentem všech občanů, stejně jako jsou pánové Špidla, Zaorálek, Pithart, ale i Gross, Rychetský a Mareš, tedy nejvyšší ústavní činitelé, nejvyššími ústavními činiteli všech občanů, a to i těch, kteří s nimi nesouhlasí a kteří je nevolili. Protože to je základ zastupitelské, parlamentní demokracie.