Václav Klaus a demokratický mandát

Jistá politička, původně z kruhů disidentských, která se v pozdějších letech profilovala protiklausovsky, nás v té době kupříkladu poučovala, chceme-li se politicky angažovat, vstupme do politické strany, případně založme si ji, a utkejme se stejně uspořádanou politickou konkurencí. Jak šel čas, postupně jsme začali zjišťovat, že sama liberální demokracie, již jsme u nás budovali, má se sebou samou velké problémy. Že nic z toho, co ji tak výrazně charakterizuje, není dostatečnou kotvou, vedoucí k její trvalosti.

Symbolem americké demokracie, dozvídali jsme se, nejsou na prvém místě svobodné volby, i když ani ony nejsou nepominutelné, ale její nebo jeho ctihodnost soudce. Jen svobodně zvolený parlament nestačí, není-li vedle po ruce právní stát. Ostatně největší bitvy o charakter americké demokracie, o pojetí občanských svobod se neodehrály v zastupitelských sborech, ale v amerických soudních síních.

Dozvídali jsme se, že do největších a nejkrvavějších tyranií, jakými byly nacismus a komunismus, se lidé svobodně provolili. Nejpozději od konce druhé světové války se západní Evropa trápí tímto rizikem, který v sobě svobodné a všeobecné volby obsahují. Totiž - vláda většiny se snadno a svobodně může proměnit v tyranii většiny.

Kdyby Emile Zola a Tomáš Masaryk byli dali na radu Václava Klause a usilovali o mandát z voleb pro svoje politické angažmá v nespravedlivě vedených soudních sporech, s vysokou pravděpodobností by bývali shnili kapitán Dreyfus na Ďábelských ostrovech a mladík Hilsner možná dokonce na šibenici. Už jen proto, že tehdejší společnosti byly doslova prosáklé antisemitismem a podle obecného soudu si Žid Dreyfus a Žid Hilsner shnít na Ďábelských ostrovech a na šibenici zasloužili. Potřebujeme vůbec my, občané nějaký mandát z rukou někoho druhého? Není to tak, že mandát svobodně politicky konat máme už tím, že jsme svobodnými občany? Není na vůli každého z nás, jak svůj mandát uplatníme?

Politické strany jsou jedním z největších vynálezů osvícenství. Jsou základem každé rodící se občanské společnosti. Jsou její nezbytnou podmínkou. Rozhodně však ne podmínkou postačující. Každá rozumná politická strana ve svobodném klání s ostatními politickými stranami vždy usiluje o přízeň většinového voliče. Těžko asi budeme považovat za rozumnou politickou stranu tu, která si do volebního štítu vetkne, řekněme, registrované partnerství, usilujíc o voličskou přízeň v tradičně bigotním katolickém prostředí. Menšinová témata, menšinové zájmy jsou zejména v okamžiku jejich zrodu obsahem aktivit právě občanských iniciativ. Ukáže-li se nakonec, že dané, původně menšinové téma má naději na úspěch, že se může dokonce proměnit ve volební úspěch, teprve v té chvíli se jej zmocní politické strany.

Václav Klaus tvrdí, že některé občanské iniciativy jsou zdrojem nesvobody a představují tak hrozbu demokracii. Přitom moderní evropské dějiny jsou plny příkladů, kdy naopak nevyvinutá občanská společnost, spoléhající se jen na střet politických stran byla příčinou svobodné volby nesvobody. Občansky nerozvinutá německá společnost si svobodně zvolila nacisty, občansky zdecimovaná česká společnost si po válce svobodně zvolila komunisty. Konec konců ani bolševický puč v roce 1917 by se byl neuskutečnil, kdyby nebylo nejen německých peněz, ale i relativně liberální, občansky však nerozvinuté Kerenského vlády. Nebyly to občanské aktivity, ale frustrovaní východoněmečtí voliči, kteří před rokem umožnili, aby v zemských sněmech v Braniborsku a Sasku posílily levicové i pravicové extremistické síly.

Na růstu svého politického vlivu čeští komunisté mají tu nejmenší zásluhu. Ostatně jakou zásluhu by mohl mít tento politicky jalový a vyprázdněný plod husákovské normalizace? Vinny jsou demokratické strany, které více než řešením skutečných problémů uplácejí voliče populistickými sliby. Ty nakonec neplní a prohlubují tak obecné zhnusení politikou. Jedna část voličů pak reaguje absencí u voleb, druhá své hlasy, mnohdy ze vzdoru, odevzdá politickým příživníkům. Roste tak volební mandát především komunistům. Činí je však tím demokratičtějšími a svobodomyslnějšími? I kdyby nakrásně svobodně získali oněch pověstných 99,99 procenta, zůstanou zas jen nechvalně proslulými komunisty.

Je nepochybně pravda, že mezi občanskými iniciativami se najde celá řada jurodivých a radikalizujících aktivistů, vnášejících do demokratického řádu nepřijatelné prvky anarchismu. Není to ale důvod k odmítnutí občanských iniciativ vůbec. Oni aktivisté představují pouze riziko, a to riziko přijatelné, kterým platíme za naši svobodu.