Václav Havel

Tím normálním je tištěno jakési pokračování rozhovoru s naším kolegou Karlem Hvížďalou, zpracovaným před dvaceti lety a nazvaným Dálkový výslech. Tato část je vedena snahou tazatele proniknout nejen co nejhlouběji do nitra osobnosti, kterou obec našich televizních diváků označila za největšího žijícího Čech a celý svět uznal za symbol mnohem většího významu, než by odpovídal velikosti jeho národa, ale také, aby s co nejširšího hlediska obhlédl okolnosti Havlova 13letého prezidentství právě v této malé zemi uprostřed Evropy.

Druhý proud knihy tvoří texty tištěné petitem, které jsou někdy vážným, jindy až trochu komickým souborem denních instrukcí hradním spolupracovníkům při výkonu agendy prezidentské kanceláře. A konečně třetí proud, psaný kurzívou, je nejaktuálnější. Obsahuje Havlovy osobní zápisky z roku 2005. Ty jsou v mnohém zajímavější než to, co nejvíc chytlo média, tedy osobní vztahy Václava Havla k jeho manželkám, k jeho nástupci a k různým dalším lidem. Právě ta kurzívová aktuální část knihy Prosím, stručně nejvíce odráží to, co jsme mohli v souvislosti s Václavem Havlem v minulých dnech pozorovat. Například hlavní prezentaci té knihy, která se konala už ve čtvrtek odpoledne na nádvoří jedné pražské literární kavárny. Na rozdíl od celkem náhodného publika, které zažilo dvě jiné Havlovy autogramiády na Knižním veletrhu, zde se sešla typická havlovská společnost, kterou jsme takřka ve stejném složení vídali v začátcích a brzkých koncích akcí typu Impuls 99 nebo Děkujeme, odejděte.

Do této společnosti nepronikají žádní příznivci našeho zabydleného stranického establishmentu, Bursíkova Strana zelených se do toho ještě nepočítá a tak jeden její volební leader zpěvák Jiří Dědeček na oné prezentaci vystoupil, dříve než odjel hájit zelené barvy své strany do Jihlavy v Otázkách Václava Moravce speciál. A Václav Moravec, na něhož nejspíš kriticky směřuje titul knihy Prosím, stručně, Havel to podrobně vykládá v jedné kapitolce jako protest proti zlozvyku moderátorů skákat svým hostům do řeči a nenechat je dokončit myšlenku, tedy tento Václav Moravec pozval Václava Havla i do své politické show k nedělnímu obědu a svým neodbytným způsobem z něho dostal i nesmělé přikývnutí o jeho sympatiích ke Straně zelených.

Doprovodil to sice jízlivou poznámkou, že až dosud se vždy Havlovy sympatie pro kteroukoliv stranu staly polibkem smrti, na což však bývalý prezident právem odvětil, že on byl nazelenalý dávno předtím, než se naše Strana zelených na nějakém svém jasnějším programu vůbec ujednotila. To se mimochodem potvrdilo i v sobotním Právu, kde jak předseda té strany Martin Bursík, tak její nynější propagátor profesor Václav Bělohradský říkají věci dávno známé právě od Havla.

Například o beznadějnosti filozofií nekonečného růstu či neviditelné ruky trhu, které bezohledností k přírodním zdrojům v konečném důsledku směřují k tomu, že tak zvané zvyšování životní úrovně ve skutečně vede ke snižování kvality života. Abychom se však vrátili k té knize. V loňských poznámkách z amerického pobytu Václav Havel podrobněji, než učinil v televizi, vykládá zřetelný posun svého názoru na válku v Iráku.

Jak víme, právě on se v posledních dnech svého prezidentství připojil k devíti vedoucím evropským státníkům, kteří na rozdíl třeba od Schrödera nebo Chiraca americkou intervenci plně podpořili. Zde stojí za to ocitovat pár Havlových vět, napsaných o dva roky později. Principiálně platí, že jsou případy, kdy je správné jít nevinným lidem na pomoc i za cenu porušení státní suverenity. Ovšem je třeba vždy znovu a velmi bedlivě zkoumat, zda-li takový humanistický argument není jen hezkou fasádou, za níž se skrývají méně respektabilní zájmy, ať už mocenské, ekonomické či jiné. Čili, zda zasáhnout a jak zasáhnout, je třeba zvažovat nesmírně opatrně. Zda se to stalo v případě Iráku si nejsem jist. Americká idea vývozu demokracie do arabského světa se mi nezdá být nejšťastnější, konec citátu.

Zdá se, že při loňském americkém pobytu v této věci na Havla hodně zapůsobila Madeleine Albrightová, která také často sebou přiváděla Hilary Clintonovou, jíž teď Havel vyslovuje maximální podporu v její případné prezidentské kandidatuře. Jinak jsou Havlovy zápisky z poslední doby dost deprimující, a to nejen stran posuzování naší společnosti, kdy jak doslova píše, kde kdo je někým placen za to, že někoho seznámí s někým, kdo mu poradí, jak vydělat na něčem, co vytvořil někdo jiný, konec citátu, ale také dost zdrcujícími zprávami o nevalném psychofyzickém stavu jeho osobně i jeho manželky Dagmar. Toto asi bude tím nejzávažnějším důvodem, proč nemůže být ani pomyšlení, že by se tento uznaně největší žijící Čech ještě někdy po své sedmdesátce mohl vrátit na Pražský hrad.

Další komentáře z pořadu Názory a argumenty si můžete vyhledat v sekci Radio na přání .