V nové škole starý duch?

Téma otevřela ve svém dnešním vydání MFD, ovšem jen jako okrajovou perličku. Prý jde spíš o nevinné retro, něco jako když se za první republiky říkávalo "milostpaní", omlouvaly to v článku hlasy z učitelských a loutkařských kruhů.

Jistě: dětem se dá snadno vysvětlit, že se už takové oslovení dneska ve školách nenosí. Konec konců si vzpomínám z vlastního dětství, jak nám zčista jasna jednou ve škole řekli, že všude, kde máme v čítankách napsáno Stalin, si to máme přepsat na Lenin. Prý se to taky rýmuje...

Jenže dnešním dětem už nevysvětlujeme ani to. Údajně zastaralé oslovení učitelek a učitelů se na ně nepřetržitě dál line z televizních večerníčků. Doufejme jen, že ve školách je to přece jen jiné a že tam dětem, jak to občas probleskne v tisku, nevykládá třeba dějepis nebo občanskou výchovu nějaká členka komunistické strany, schopná je přesvědčovat, že to tenkrát, před listopadem, bylo všechno mnohem lepší.

Už před deseti lety, ve "Zprávě o vývoji české společnosti v letech 1989 až 1998", konstatoval tým sociologů v kapitole o vzdělání, že staré obsahy a metody vzdělávání sice i nadále přetrvávají, ale že alespoň v 15-20 procentech škol byl nastolen "partnerský" vztah mezi učitelem a žákem a potlačen encyklopedický přístup. Šlo o školy, ve kterých měli pedagogové odvahu přestat předstírat vševědoucnost a místo na transfer informací se soustředit ve třídě na týmovou práci. Což je ten základní předpoklad k tomu, aby školní lavice plné dětí přestaly být pro učitele nutným zlem a staly se naopak předností, přesně podle starého úsloví o více hlavách, které mají víc rozumu. V dalším desetiletí se to snažila podpořit školská reforma, kdy celostátní osnovy nahrazovaly ve školách individuální plány. Nejdřív na základních školách, a od letoška i na středních. Cílem je naučit děti přemýšlet v souvislostech a nechtít od nich, aby se biflovaly. Učitelé přitom museli nezřídka přeskočit svůj vlastní stín: při skupinové práci je ve třídě automaticky ruch a pohyb, zatímco starší učitelská generace byla zvyklá stát před tabulí a kázat. Klobouk dolů před všemi, kteří se nejen přizpůsobili, ale našli v tom i své poslání. Kolik je takových, je ale otázka: oproti Česku se školské systémy v zahraničí vyznačují především mnohem větší propustností. Důraz je kladen na optimální rozvoj talentů a schopností tak, aby byla v co největší míře zajištěna rovnost šancí.

Zdejší analýzy naproti tomu dokládají, že česká školská soustava má tendenci nerovnosti, pocházející z rodin, spíše reprodukovat a zvětšovat, než tlumit a vyrovnávat. Tzv. speciální třídy, plné romských dětí, jsou toho obzvlášť křiklavým dokladem. Ovšem dokladem rozhodně ne výjimečným. V subtilnějších formách pokračuje tahle selekce napříč všemi stupni českého školství dodnes.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .