V konventu budou kandidátské země u toho

18. leden 2002

Vždy dva poslance a jednoho představitele vlády, kteří by se účastnili jednání o budoucí podobě EU, mají do března vybrat kandidátské země pro vstup do EU. Úterní rozhovory předsedů parlamentních stran u ministra zahraničí Kavana svědčí o tom, že volba bude nejspíš napínavá.

Svou představu zatím zveřejnili pouze lidovci a dlužno říci, že je plausibilní: Česko by podle jejich názoru měli v konventu, jak se bude zhruba stočlenné shromáždění zástupců evropských zemí jmenovat, reprezentovat dva předsedové integračních výborů parlamentu, kterými momentálně jsou Jaroslav Zvěřina a Jiří Skalický, a za vládu by v něm měl být buď ministr zahraničí nebo český vyjednavač v Bruselu.

Zda s takovým schématem, které by mohlo přetrvat i blížící se volby, budou souhlasit také ostatní, je ovšem otázka. Není vyloučeno, že i tuto záležitost politici nakonec pojmou coby příležitost předvést se voličům v roli "obránců národních zájmů". V konventu bude přitom zapotřebí především znalost problematiky a věcný přístup. Vědět je třeba, že konvent, který bude od března zasedat, nezačíná rozhodně na zelené louce. De facto bude pokračovatelem konventu, který zasedal v letech 1999-2000 a vypracoval Chartu základních ekonomických práv, tedy seznam politických, sociálních a ekonomických svobod, jež by unie měla hájit. Závěry tohoto konventu byly předloženy v Nice, ale zatím nebylo rozhodnuto, zda mají mít právní závaznost.

Obdobně tomu bude s činností nynějšího konventu, který by měl zasedat nejméně rok: také výsledky jeho práce budou doporučením a podkladem pro mezivládní konferenci, která by v roce 2004 měla o budoucí podobě EU s rozšířenou členskou základnou definitivně rozhodnout.

Že v čele konventu - minulého i nadcházejícího, stojí respektované osobnosti bez aktuálního politického mandátu není náhoda: minulý konvent vedl bývalý německý prezident Roman Herzog, předsedou nynějšího byl jmenován někdejší francouzský prezident Giscard d´Estaing. Oba garantují, že se osazenstvo konventu soustředí pokud možno na jádro věci a nebude v pokušení marnit čas politickými prostocviky před voličstvem.

Podstata věci je přitom napínavá sama o sobě víc než dost. Oficiálně se bude jednat o přesnějším rozdělení pravomocí EU a členských zemí, o zjednodušení legislativy unie včetně základních smluv, o zajištění větší transparentnosti, demokratičnosti a účinnosti rozhodování. Ve skutečnosti se bude svádět další kolo vyjednávání o konstituční tvar Evropské unie. O něj totiž ve skutečnosti jde a mělo by být v eminentním zájmu ČR, aby konvent dospěl ke schůdnému kompromisu.

Na tom nic nemění skutečnost, že nejspíš neexistuje členská země, která by měla s tímto pojmenováním problém.Přesto se odpovídající výbor v Evropském parlamentu se už teď jmenuje konstituční výbor. O evropské ústavě se dnes diskutuje, nikoli už jen v akademických kruzích, nýbrž v praktické politice, mezi prezidenty a ministry. Samozřejmě se v této debatě o ústavě objevují různé kontroverze. Ta základní spočívá ve sporu o to, co má mít přednost: zda politická dohoda o věcném obsahu, anebo konstituční rámec evropské unie. Druhá eventualita má tu výhodu, že by se onen rámec mohl naplňovat konkrétními politickými obsahy podle výsledků demokratických voleb. Jednou budou zvoleni ti a podruhé jiní, jedni budou chtít to a druzí něco jiného. Konsensus o tom, jak bude vypadat společná obranná nebo zahraniční politika, tedy nelze uzavírat dopředu.

V konventu teď půjde o to, zda je možno dospět k evropské demokracii, se všemi institucemi a rozhodovacími procesy, které jsou k jejímu fungování nutné. S tím bytostně souvisí otázka, zda se má EU víc orientovat směrem k mezistátní spolupráci, anebo k federálním strukturám společného státního útvaru. Doposud je EU směsicí obojího. Už konference v Nice však zadala úkol zabývat se rolí národních parlamentů v konstituční architektuře.

To nemusí znamenat, že by národní parlamenty musely být zastoupeny v evropské federální struktuře na úrovni jakési třetí komory. Může to naopak znamenat, že v národní politické oblasti, která ovlivňuje evropskou politiku, bude role národních parlamentů posílena. Ať už tomu ale bude jakkoli, jedná se v podstatě o otázku, v jakém poměru budou v budoucnu jednotlivé národní státy k EU. A to je otázka, která se v evropské integraci od jejího počátku neustále odsouvá. Stále zřetelněji se ale přitom ukazuje- a společná evropská měna to symbolizuje velice výmluvně - že do budoucna už s tím EU, zvlášť má-li se brzy rozšířit na východ, zřejmě nevystačí.

Přizvání kandidátských zemí ke konventu svědčí zřetelně o tom, si členské státy uvědomují nezbytnost širokého konsensu: vývoj k evropské ústavě musí vyjadřovat vůli všech zemí, tedy i těch, které přistupují. Evropa nesmí být žádným exklusivním klubem, nýbrž musí být domovem pro všechny. Debata tedy musí být založena tak aby ji mohly unést i takové země, jako je třeba Velká Británie, rezervovaná vůči jakékoli psané ústavě.

Anebo státy, ve kterých jsou pojmy jako je federace nebo unie historicky zdiskreditovány. V konventu budou mít zástupci kandidátských zemí sice jen omezený vliv na konečné hlasování, protože pokud by se mezi členskými státy EU rýsoval kompromis o budoucí podobě unie, nebudou mu moci zabránit. Průběhu jednání však svou pečeť vtisknout mohou: na rozdíl od minulého konventu budou u toho.

Čro 6 / RSE

18. ledna 2002

Napište nám: rse@cro.cz

Spustit audio

Více z pořadu