V Evropské unii opět začíná fungovat konsensus

Proti jasně většinovému rozhodnutí Evropského parlamentu se ve zvláštním prohlášení vyslovila stará dobrá parta českých poslanců ODS, ale to už jaksi patří k folklóru jednání o další politické integraci Evropské unie. Málokdo to bere vážně, ale ti, kdo dlouhodobě stojí na okraji dění v evropském parlamentu, nemohou ani očekávat nic jiného. Navíc ani nejde o levici nebo pravici a o jejich programy. Při prosazování nové smlouvy se totiž spojili přední představitelé evropské pravice a levice, na jedné straně Angela Merkelová, Jean-Claude Juncker či Nicolas Sarkozy za pravici a na druhé straně za levici Romano Prodi, Alfred Gusenbauer nebo Janez Janša.

Také protivníci ústavy byli z obou táborů, socialista Tony Blair a konzervativní bratři Kaczynští. Ze všech existujících sporů okolo nové ústavní smlouvy bych zmínil otázku vyškrtnutí symbolů Evropské unie z nové smlouvy, které nyní Evropský parlament naprostou většinou odsoudil. Začnu tím z toho důvodu, že je to na celé věci ten nejtrapnější moment, jehož strůjci by se měli stydět. Na summitu v Bruselu to prosadil hlavně Tony Blair, podporován také samozřejmě Mirkem Topolánkem a Alexandrem Vondrou. Ti tvrdili, že uvedením těchto symbolů ve smlouvě by se už zakládal nějaký evropský superstát.

Je možné si představit něco kulturně pokleslejšího než tento názor? Evropská vlajka s dvanácti hvězdami, která vznikla hned na počátku evropské integrace, kdy nikdo ani netušil, že se integrace bude vůbec nějak zdárně vyvíjet, ale o níž se dnes učí všichni školáci v celé Unii, se stala o téměř padesát let později pro někoho hrozivým znamením. Jaká bude reakce? Snadno předvídatelná: o to více se bude vyvěšovat v celé Unii, protože lidé si na ni zvykli a mají ji rádi.

Pardon, ještě s jednou výjimkou a tou je Pražský hrad, kde ji zatím nevyvěšují. A Evropská hymna, Beethovenova Devátá symfonie či Den Evropy 9.května? Hymna se pochopitelně bude i nadále hrát a svátek nadále slavit a jak doufám, ještě intenzivněji než předtím. Protože kdo se cítí být vedle své státní příslušnosti také Evropanem, chce se k tomu svobodně vyznávat a dávat to najevo. Mě nezajímá, jestli je nebo bude Evropská unie o trochu více nebo méně společným státem, důležité je, že Česká republika je členským státem Unie a byl bych rád, kdyby se podle toho chovala.

To členství není formalitou, ale něčím, co nám mnoho dává a také od nás něco očekává. A dělat problém z modré vlajky s hvězdičkami jako takové, je trapné. Standardní otázkou u přijímacích zkoušek na humanitní obory, která má ověřit všeobecný kulturní rozhled, bývá otázka, kolik má evropská vlajka hvězdiček? Jinými slovy, znamená každá hvězdička jeden členský stát jako je tomu u americké vlajky? Neznamená, mimo jiné proto, že to není vlajka jednoho společného státu jako jsou Spojené státy americké. A nyní přijdou nějací nevzdělanci a chtějí tuto vlajku odstranit, protože prý symbolizuje společný stát.

Částečně dovedu ještě pochopit postoj Britů. Jejich stát se jmenuje Spojené království Velké Británie a Severního Irska a je hlavním členem Společenství národů, Commonwealth of Nation, které spojuje Velkou Británii, její bývalá dominia a bývalé kolonie. V letech 1931 - 1947 se toto Společenství ještě jmenovalo Britské společenství národů. Dnes je členem tohoto společenství, jehož hlavou je britská královna, 53 samostatných států po celém světě, přičemž v řadě z nich je britský panovník, dnes Alžběta II., uznáván přímo jako hlava státu. Jako například v Austrálii, která je parlamentní monarchií: zde je britská královna současně královnou Austrálie, zastupovaná generálním guvernérem. Z těchto důvodů lze pochopit, že Velká Británie nechce a ani úplně nemůže být členem nějakého nového federálního státu. Jinou věcí je, že naprostá většina evropských zemí nechce vytvořit z Unie jeden velký federální stát, stejný jako je dnes například Německo nebo Rakousko.

Chce pouze posilovat ty společné kompetence Unie, které jsou důležité pro její fungování v dnešním globalizovaném světě.

České vládě vadila vlajka a hymna, ale přitom nechala projít jiná, mnohem závažnější ustanovení ohledně nové smlouvy. Tak například získá Evropská unie v rámci svých kompetencí právní subjektivitu. Mohla by se například stát členem OSN, pokud by tak rozhodly její členské státy. Unie bude mít svého prezidenta a ministra zahraničí a jeho velký úřad. Státy, které se budou chtít rychleji integrovat ve Společné zahraniční a bezpečnostní politice nebo dalších politických oblastech, budou mít možnost tak postupovat bez ohledu na tzv. tahače za brzdu.

Když jsem u těch tahačů za brzdu integrace, především pak polské a české vlády, stačí si jen uvědomit, že jejich názory na Evropskou unii nebo na klimatické změny a jejich příčiny jsou ve značném rozporu s názory většiny obyvatel jejich zemí. Podle aktuálních průzkumů si většina obyvatel České republiky například přeje posílení společné zahraniční a bezpečnostní politiky či větší omezení emisí skleníkových plynů do ovzduší v rámci Unie. Nyní tedy záleží na tom, jak dlouho se udrží u moci ti, kdo takto proti Unii postupují.

I když samozřejmě problémy Evropské unie nejsou ty, které by byly v tomto směru rozhodující. Polská vláda je v současné době spíše ohrožena rozpadem koalice a česká vláda si také nestojí dobře z důvodu obecné nespokojeností s navrhovanými finančními a daňovými opatřeními, pro něž se asi opravdu slovo reformy příliš nehodí.

Napadá mě spíš označení opatření merkantilistická, vláda se snaží získat pro rozpočet dodatečné prostředky různými daňovými kroky, které ve svém důsledku omezí volný trh a volnou soutěž. Následující období bude proto důležité i z hlediska osudu obou těchto pravicových vlád, přičemž již nyní je možné vyslovit hypotézu, že se ve střední Evropě opět ujmou moci levicové vlády. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .