„Útěkář“ a „mukl“ František Bednář

15. březen 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Bednář

Příbramské sídliště Březové Hory stavěli – kromě jiných – i političtí vězni z blízkého trestaneckého pracovního tábora Vojna. V roce 1956 tři z nich s pomocí civilních dělníků uprchli: Josef Škramlík, Václav Starý a hrdina nejnovějších Příběhů František Bednář.

Na svobodě kvůli esenbáckým manévrům vydrželi jen chvíli, František dokonce stihl dojít až do Prahy, kde ho zatkla hlídka. To už měl „na triku“ dva tresty za „velezradu a vyzvědačství“, osmiletý a patnáctiletý. Po útěku z Příbrami dostal další rok za „maření výkonu úředního rozhodnutí“ a „rozkrádání národního majetku“, načež byl odeslán do Leopoldova.

František Bednář (ročník 1930) přitom nikdy nebyl odbojář nebo špión, spíš neklidná a dobrodružná povaha, statečný, svobodomyslný a současně dost citlivý člověk. Přes hranice do Německa odešel poprvé ještě před únorem 1948, protože očekával převrat a nechtěl žít v komunistické zemi. Pak si ale exil rozmyslel a vrátil se. V roce 1949 utekl znovu, přihlásil se do francouzské cizinecké legie, ale když si (ani ne dvacetiletý) plně uvědomil, že legionáři zabíjejí a často bývají zabiti, došlo mu, že vojákem být nechce.

V Německu začal spolupracovat s americkou tajnou službou, která ho poslala zpátky do Československa, ale svůj úkol nesplnil, aby neohrozil své známé. Sám se udal na policii a skončil v lágru, kde byl znovu odsouzen za skupinový pokus o útěk, kterého se neúčastnil… Nikdy u sebe nenosil pistoli. Termín „mukl“ (neboli Muž Určený K Likvidaci) se pro něj docela dobře hodí.

Hraniční pásmo

V roce 1960, po amnestii, se František konečně dostal na svobodu, a teprve potom naplánoval útěk, který se zdařil: emigroval do Spojených států, kde dodnes žije.

autor: adr
Spustit audio