„Útěkář“ a „mukl“ František Bednář

Na svobodě kvůli esenbáckým manévrům vydrželi jen chvíli, František dokonce stihl dojít až do Prahy, kde ho zatkla hlídka. To už měl „na triku“ dva tresty za „velezradu a vyzvědačství“, osmiletý a patnáctiletý. Po útěku z Příbrami dostal další rok za „maření výkonu úředního rozhodnutí“ a „rozkrádání národního majetku“, načež byl odeslán do Leopoldova.

František Bednář (ročník 1930) přitom nikdy nebyl odbojář nebo špión, spíš neklidná a dobrodružná povaha, statečný, svobodomyslný a současně dost citlivý člověk. Přes hranice do Německa odešel poprvé ještě před únorem 1948, protože očekával převrat a nechtěl žít v komunistické zemi. Pak si ale exil rozmyslel a vrátil se. V roce 1949 utekl znovu, přihlásil se do francouzské cizinecké legie, ale když si (ani ne dvacetiletý) plně uvědomil, že legionáři zabíjejí a často bývají zabiti, došlo mu, že vojákem být nechce.

V Německu začal spolupracovat s americkou tajnou službou, která ho poslala zpátky do Československa, ale svůj úkol nesplnil, aby neohrozil své známé. Sám se udal na policii a skončil v lágru, kde byl znovu odsouzen za skupinový pokus o útěk, kterého se neúčastnil… Nikdy u sebe nenosil pistoli. Termín „mukl“ (neboli Muž Určený K Likvidaci) se pro něj docela dobře hodí.

Hraniční pásmo|foto: Post Bellum

V roce 1960, po amnestii, se František konečně dostal na svobodu, a teprve potom naplánoval útěk, který se zdařil: emigroval do Spojených států, kde dodnes žije.