Ústavní soud opět rušil zákon

Novela zákona o střetu zájmů se týkala především místní politiky. Reagovala podle svého předkladatele Miloslava Kaly z ČSSD na "decentralizaci možné korupce". Zakazovala proto zastupitelům obcí a krajů funkce v příspěvkových organizacích obcí a krajů, například ve školách, městské policii, nemocnicích, kulturních střediscích nebo muzeích. Rovněž placení funkcionáři obcí a krajů nemohli pobírat odměny v představenstvech a dozorčích radách firem, zřízených obcemi nebo kraji. Novela také rozšiřovala okruh veřejných funkcionářů, kteří museli přiznávat své vedlejší příjmy a majetkové poměry.

Na jedné straně je možné motivaci tvůrců a schvalovatelů novely chápat. Problémem České republiky je nízká politická kultura a nízký práh citlivosti politiků i veřejnosti na střet zájmů. Zvláště na místních úrovních politiky, tedy obecní a krajské, je to dobře znát. Každá iniciativa, tedy i zákonodárná, která by to chtěla změnit, musí být vítána.

Novela se ovšem zaměřila hlavně na jiný aspekt věci, než jsou mnohdy nesporné klientelistické zájmy na mnoha úrovních, především mezi politickou reprezentací a místními firmami a podnikateli. Problém je podle jejích tvůrců zejména v tom, že například ředitel nemocnice nebo muzea, pokud je zároveň zastupitelem, by mohl zvýhodňovat svůj podnik při hlasování v obecním nebo krajské zastupitelstvu. Na první pohled to možná vypadá logicky, ale hned na druhý je to úvaha sporná.

Příspěvkové organizace v majetku obce nebo kraje přece nejsou žádnými výdělečnými komerčními organizacemi nebo alespoň neměly by být, jsou zřizovány právě proto, že komerční sféra by nebyla schopna zajistit jejich služby. Proto jejich ředitel rozhodně není žádný soukromý podnikatel, který by při hlasování myslel jen na své zájmy. A za druhé, ve funkcích v příspěvkových organizacích jsou přece lidé, kteří se rozhodli sloužit obci, nikoli soukromé sféře. Proto zbavovat je kvůli tomu jejich základních občanských práv být volen do zastupitelského orgánu je nanejvýš sporné. Stejně by ostatně bylo sporné, kdyby tohoto práva měli být zbaveni třeba podnikatelé.

Novela o střetu zájmů zkrátka překročila jistou míru a vzala si na mušku něco, co snad problémem ani není, zatímco skutečné problémy nechala stranou. Je proto jen dobře, že ji Ústavní soud zrušil a mohlo by se opět pochválit jeho moudré rozhodnutí.

Jenže tím se dostáváme k formální stránce problému. Ústavní soud totiž věcnou rovinu problému vůbec neposuzoval. Přitom i to by bylo zajímavé, kdyby učinil, protože by se musel vyjádřit k ústavnímu právu být volen. A nejen to, také ústavnímu právu nebýt zbaven mandátu zastupitele uprostřed volebního období. Několik zastupitelů totiž už díky novele raději samo rezignovalo a někteří byli už mandátu zbaveni. Těm bude vrácen, ti první mají smůlu.

Ale Ústavní soud novelu především zrušil proto, že s ní nesouhlasil Senát. Odmítl ji totiž až po třicetidenní lhůtě, do které se musí k zákonu vyjádřil, jinak zákon platí. Vycházel totiž z předpokladu, že novela mění také volební zákon pro volby do obcí a krajů a volební zákony musejí dle Ústavy schválit obě komory Parlamentu, jinými slovy, Poslanecká sněmovna nemůže Senát v tomto případě přehlasovat.

Poslanecká sněmovna ale mínila, že novela se týká volebních zákonů jen okrajově a postoupila zákon prezidentovi. Ten ho odmítl a sněmovna jeho odmítnutí přehlasovala. A právě senátoři podali podnět Ústavnímu soudu a ten jim dal za pravdu. Také on totiž dospěl k závěru, že jde o novelizaci volebních zákonů a ty Senát musí schválit.

Proceduře tedy bylo učiněno zadost, jak se v demokracii sluší. Škoda jen, že naznačená věcná podstata zůstala na vedlejší koleji. Bylo by nanejvýš potřebné tuto věci podrobit veřejné diskusi, kde by padaly argumenty hlavně věcné, méně už by se dostalo ke slovu zjednodušené vidění světa. A víra, že pouze zákony mohou napravit politickou kulturu. I ty sebedokonalejší jsou totiž k ničemu, když věci nemravné se jako nemravné necítí.