Ústavní soud k nezákonným vazbám

Meritorní rozhodnutí Ústavního soudu bylo v tomto případě velmi stručné. Soud pouze derogoval část ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu a k tomu jasně řekl, že stížnost státního zástupce proti propuštění obviněného z vazby nemá odkladný účinek. Ve zdůvodnění nálezu se ústavní soudci opřeli zejména o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který v minulosti opakovaně rozhodl, že vazba obviněných končí dnem rozhodnutí o obžalobě. Propuštění z vazby by mělo následně proběhnout v řádu několika málo hodin. V českém právu je možné dovodit závažný dopad vazby na osobní svobodu z Listiny základních práv a svobod. Ústavní soudci vazbu považují za výjimečný institut, který by měl trvat jen po nezbytně nutnou dobu.

Proto je také na místě požadavek tzv. zesílených důvodů v případech prodlužování vazby. Jakmile soud ve věci vydá zprošťující rozsudek, takové důvody odpadnou, i pokud se státní zástupce proti rozhodnutí ihned odvolá. Nález Ústavního soudu tak možná v praxi o něco ztíží trestní stíhání v případech závažných zločinů, kde se obtížně shánějí důkazy a hrozí nebezpečí uprchnutí podezřelých. Z pohledu obhájců lidských práv se však jedná o krok ke zvýšení ochrany osobní svobody. Často je totiž i soudem vyšší instance potvrzena nevina obviněného nebo je vazba shledána nezákonnou.

Ministerstvo spravedlnosti ostatně nedávno oznámilo, že stanoví jasnější pravidla pro odškodňování těch, kteří byli nezákonnou vazbou poškozeni. Kompenzace by se měly pohybovat mezi jedním a dvěma tisíci za každý den strávený ve vazbě, každý případ se bude posuzovat individuálně s ohledem na osobní poměry poškozeného. Nemusí přitom jít jen o případy, kdy se podezřelí dostali do vazební věznice, ačkoli ve skutečnosti trestný čin nespáchali. Ministerstvo nyní řeší zhruba padesátku žádostí o odškodnění a lze předpokládat, že jejich počet do budoucna naroste. Mohl by ovšem poklesnout počet žalob pro nesprávný postup soudů, protože se mnoha lidem nevyplatí chodit k soudu, pokud automaticky dostanou odškodnění. V minulém roce zaplatil úřad na náhradách škody přes 93 milionů korun.

Je tedy otázkou, s jakým pochopením se vstřícné kroky Ministerstva spravedlnosti setkají u obětí justičních omylů. Ty si totiž mnohdy svoji újmu cení na částky ve výši milionů korun, ve známém případě kurdského lékaře Yekta Uzunoglu, který strávil v devadesátých letech více než dva roky ve vazbě, jde dokonce o 50 miliard. Je zřejmé, že odškodnění musejí vycházet z reálných hodnot, na druhou stranu vyšší kompenzace mohou motivovat justiční činitele k obezřetnějšímu chování a vyvození odpovědnosti ze závažnějších pochybení. Stát jako vrchní strážce spravedlnosti však nikdy neměl na růžích ustláno a ani do budoucna se na tom nic nezmění.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.