Únor 1948 vítala jen ozbrojená menšina, konstatuje historik

19. únor 2018
Klement Gottwald v roce 1948

Jásající fotografie davu při Gottwaldově projevu, to bylo jedno ze základních sdělení, které se vázalo k osudovým únorovým dnům v roce 1948. Mohlo by se zdát, že všichni občané onen komunistický převrat, či chceme-li puč, vítali. A kdo nevítal, byl zrádce, zpátečník a škůdce.

S koncem 2. světové války bylo obnoveno Československo v takřka prvorepublikových hranicích. Naděje spjaté s mírem byly ale postupně oslabovány, alespoň v myslích těch, které považujeme za demokraty. S počátkem roku 1948 se situace výrazně zostřila a poválečné Československo se probudilo z iluze, že komunistická strana je státotvorná jako každá jiná. A když všechno selže, tak situaci zachrání prezident „osvoboditel“ Edvard Beneš, konstatuje host pořadu historik Jaroslav Rokoský.


Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem je historik Jaroslav Rokoský

Naděje, které se upínaly k prezidentu Benešovi, ale vzaly za své, jak hodnotí historik Václav Veber v knize Osudové únorové dny: „Benešovo jednání v únoru 1948 musíme hodnotit jako velké selhání. Ustoupil rychle, nečekaně a bez jakéhokoliv pokusu přijmout nabídku odporu, ať už šlo o studenty nebo část armády, Sokola, Orla a jiných organizací. Prý se bál možné občanské války. Co vyhlásil, nedodržel.“

A tak se ocitáme v době protikladů, demokratické principy proti komunistickým, přičemž ty druhé se neštítily vskutku ničeho. Bylo to do značné míry absurdní, alespoň dnešním pohledem. „ Demokraté se na své stoupence obraceli s výzvami ke klidu a rozvaze, což byl naprostý protiklad vůči chování komunistů,“ potvrzuje Rokoský.

Potlačené demonstrace

K těm, kteří se nechtěli smířit s danou situací, patřili studenti. Dne 23. února 1948 se delegace studentů v čele s národněsocialistickým poslancem Josefem Lesákem vydala k prezidentu Benešovi. Ten je ujistil, že není důvod k obavám. Dlužno dodat, že dalšímu demonstračnímu průvodu vysokoškoláků na Hrad, to už bylo 25. února, zastoupily cestu složky se zbraněmi a do studentů se střílelo.

Stejně dopadly i další demonstrace, především mladých příslušníků národně socialistické a lidové strany na pražských ulicích a Václavském náměstí. Proti nim začaly zasahovat jednotky SNB zesílené milicemi a vytlačovaly je z náměstí.

Rozhlasáci v manifestačním průvodu (1948)

„Shromažďovací právo platilo jen pro strany Národní fronty. V období 3. republiky byly všechny strany vládní, nebyla opozice. A shromažďovací právo přestalo platit pro demokraty v období února 1948, komunisté demonstranty zatýkali a označovali je za výtržníky,“ popisuje tehdejší situaci historik.

Kdo vítal Únor?

Demise je sama o sobě tématem, které dodnes může navozovat řadu pochybností, včetně postupu některých tehdejších ministrů, jako byl například Jan Masaryk. Únor 1948 se stal symbolickou tečkou za obdobím „okleštěné demokracie-nedemokracie“ a nastává období komunistického státu. Dlužno dodat, že ne všichni se s tím smířili. Vznikají různé skupiny občanů, které se snažily oslabit či porazit komunistické vedení státu.

A pokud bychom chtěli shrnout, zda všichni občané tehdejšího Československa vítali únor 1948, je třeba mít na paměti konstatování Jaroslava Rokoského: „Česká a slovenská společnost byla rozdělená. KSČ měla podporu téměř poloviny národa, takže to byla stále menšina. Ale ozbrojená menšina!“

Únor 1948