Unie svobody na křižovatce

Unie jak známo vsadila před loňskými volbami na proevpropské směřování Špidlova křídla v ČSSD a Svobodových lidovců. Byla ochotna kvůli vstupu do EU jít do koaliční vlády i přes to, že v ní bude mít jen malý vliv. S tím nesouhlasila tehdejší předsedkyně strany Hana Marvanová, která navrhovala podporovat proevpropské kroky vlády, ale zůstat mimo ni a jelikož byla s tímto názorem vpodstatě osamocená, rezignovala na stranické funkce a nedávné mateřství jí dokonce umožnilo odejít se ze sněmovny, kde by se ocitala stále častěji v poněkud nepříjemném postavení - její případné hlasování proti některých zákonům by koalici rozkládalo a podpořit věci, se kterými nesouhlasila se jí chtělo stále méně. Předáci unie hovořili o tom, že by ve vládě měli zůstat aspoň do momentu podpisu přístupových smluv a referenda - to vše už je ovšem za námi a tak by vlastně s čistým štítem mohli unionisté z koalice vystoupit. Zřetelně se však obávají, že by pak už definitivně zmizeli veřejnosti z očí.

V nedávné době se strana rozhodla pokusit se otočit nepříznivý preferenční vývoj -kdyby se volby konaly nyní, asi by se do parlamentu nedostala - a spustit komunikační strategii pod názvem Agenda 12, přesvědčovací agitaci s rozpočtem několika milionů korun. Ale některé regionální organizace žádají akci na celostátní úrovni zrušit a chtějí, aby centrála dala peníze rovnou krajům. Satávající předseda Petr Mareš Agendu 12 hájí a vyzývá stranické kolegy, aby se do kampaně buď aktivně zapojili a pokud k tomu nemají odvahu, aby nepodráželi vedení nohy. Mareš hovoří o tom, že právě nyní se unii účast v koaliční vládě začíná vyplácet a neuvažuje o rezignaci, či o tom, že by na prosincovém kongresu spolu s celým vedením žádal o potvrzení důvěry. Kongres je nevolební, ale z regionu zaznívají hlasy, že by se to mělo změnit a vedení by mělo být znovu voleno. Nervozita uvnitř strany narůstá úměrně nízkým preferencím, ale také proto, že se ODS - jak známo z kuloárů - pokouší Unii rozložit a některé její významnější politiky přetáhnout zpět k sobě. Situace se zkomplikovala po lidoveckém sjezdu, neboť čerstvý předseda KDU Kalousek má blízko k ODS a zřejmě bude usilovat o vytvoření nové koalice. Snaha unii ještě více oslabit, anebo jí více méně přimět k integraci s ODS, pak šance na takové příští vládní uskupení občanských demokratů s lidovci logicky zvyšuje.

Zřejmě právě o toto se nyní v unii hraje. Kupříkladu senátor Robert Kolář, který má ve straně určitě vliv, hovoří o potřebě odejít z vlády vlastně neustále a lze předpokládat, že budoucnost spatřuje v těsnějším sepjetí s ODS, které už nešéfuje Václav Klaus, jenž vznik Unie považoval za věc vlastně osobní. Unionisté smýšlející podobně jako Kolář věří, že staré spory s občanskými demokraty jsou už zčásti zažehnány a že přežít reálně hrozící politickou smrt by se mohlo podařit znovuspojením. Proti tomu by zřejmě poklausovští předáci nic nenamítali, byť by asi raději než integraci vítali masivnější příchod zpět aspoň těch členů unie, kteří počátkem roku 1998 z ODS odešli.

Petr Mareš může odvrátit případnou kongresovou porážku nynějšího vedení, pokud by se dohodl s lidoveckým předsedou Kalouskem. Jestliže bude mít po ruce příslib, že KDU prozatím nemíní z vlády vystoupit a připravit tak půdu pro předčasné volby, pak by dost možná delegáti kongresu nakonec setrvání Unie v koalici schválili. Ale to automaticky neznamená, že si nebudou přát změny ve vedení, které by napříště důrazněji prosazovalo pravicovou politiku. Unie by tak získala životně důležitý čas dát o sobě víc vědět a otočit sestupný trend. Jak toho ale dosáhnout v nynější nepřehledné politické situaci, jak se ještě nabídnout voličům coby nějaká rozumná alternativa vůči velkým stranám, to je prozatím ve hvězdách