Unie hledá svou východní hranici

Jestliže byl vysloven předpoklad, že Praha, Varšava, Bratislava či Budapešť mohou být ve stejném klubu jako Paříž, Londýn, Řím či Madrid, musela dříve či později, ale nejpozději ve chvíli, kdy byly opět v Kodani, ale v prosinci 2002, schváleny smlouvy o vstupu deseti nováčků, zaznít teď již neodbytná otázka: Kde jsou a kde mohou být hranice Evropské unie a může do ní patřit například země tak velká a tak odlišná, jako je Turecko?

Pokud bychom si vzali k ruce kritéria, která byla pro přijetí nových členů stanovena v roce 1993 v Kodani, mohla by se odpověď zdát snadná. Stát, který se chce stát členem Evropské unie, by měl mít demokratické uspořádání, takže například jeho justiční systém by měl být nezávislý na politické moci, měl by také mít tržní ekonomiku schopnou obstát v konkurenci vnitřního trhu unie. Zda tomu tak je, lze postupně prověřovat, tak jak to bylo rok za rokem sledováno také u České republiky, Slovenska nebo pobaltských zemí.

Ve chvíli, kdy vyslovíme jméno Turecka, ale začne být zřejmé, že porovnávání s nyní vstupujícími zeměmi střední a východní Evropy nestačí. Vláda v Ankaře mnohokráte osvědčila, že patří k západnímu společenství - málokdo si dnes vzpomene, že se tak stalo již před padesáti lety, za korejské války. Jenže zároveň nelze popřít, že turecký politický systém měl po léta do alespoň průměrné demokracie dost daleko, už třebas jen proto, že nad oddělením náboženství - v daném případě islámu - od státu bděla po léta armáda.

Když si v souvislosti s poněkud samorostlou tureckou sekularizací vzpomeneme, jaké diskuse se odehrávají například nad zařazením článku návrhu unijní ústavy týkajícím se významu křesťanství, je pochopitelné, proč mnozí evropští politici při veřejných odpovědích na toto téma často vypadají, že si koupili o číslo menší oblek.

Rozvažování nad hranicemi unie má více rovin. Do první kategorie patří argumenty pro a proti ryze vnitřní, tj., zda například Turecko splňuje výše zmíněná kodaňská kritéria. Odpověď by nemusela být příliš těžká: Ještě nesplňuje, ale nelze vyloučit, že by v dohledné době splnit mohlo a že se o to i docela snaží. To by mohl být dobrý základ pro souhlas se začátkem vyjednávání. Ale v Kodani v červnu 1993 byla mezi kritéria jako pojistka zařazena jedna, možná nejdůležitější podmínka, totiž, že Evropská unie jako taková musí být schopna přijetí nové země zvládnout. To jsou otevřené dveře pro uplatnění námitek, které by se možná některé evropské země neodvážily vyslovit veřejně, přestože v diplomatických kuloárech se o nich ví již drahnou dobu.

Snad nejvíce si nad Tureckem lámou hlavu v Berlíně. Ve Spolkové republice žije po léta turecká menšina tak početná, že za druhé nejlidnatější turecké město se a to nejen žertem považuje právě Berlín. Kdyby se členem unie stala země nad Bosporským průlivem, znamenalo by to otevřít německé hranice všem zájemcům o pobyt, kterým je nyní možno odbýt. Něco takového je těžko představitelné pro zemi, která si vyžádala ochranná opatření proti případnému příchodu levnějších pracovních sil z desítky nových členských zemí unie. Přitom ve Spolkové republice nezřídka žije už druhá či třetí generace přistěhovalců z Turecka, aniž se dočkala německého občanství. Jestliže v Berlíně v souvislosti s východními hranicemi unie se snad nejčastěji přemílají případné sociální důsledky, tak v jiných evropských metropolích mají starosti řekněme spíše taktického rázu. Přijmout Turecko totiž mimo jiné znamená dát mu podle demokratických principů při rozhodování stejnou váhu, jako mají jiné, podobně veliké a podobně lidnaté země Politici z Ankary by se při zasedáních v Bruselu mohli zpříma dívat do očí svým kolegům z Paříže, Berlína či Londýna.

Menší a střední země jsou z dějinných zkušeností zvyklé, že se stýkají a potýkají se státy stejné a daleko častěji větší velikosti. Ale ti, kdo jsou zvyklí, že velkých je jen pár, mívají s příchodem stejné váhy potíže. A jak se vyrovnat se zatím imaginární situací, že chudší Turecko by z Bruselu mělo hodně dostávat a zároveň by při hlasování, kde by mělo velký vliv, se rozhodlo, že bude dělat potíže?

Právě popsaný rozpor by nemusel mít velký význam, kdyby se dalo odhadnout, zda a jak bude Turecko schopno přijmout kulturu kompromisu, bez níž by evropská integrace ani nevznikla.